3. - 5. 9. 2023
Neděli ani nemá smysl rozepisovat. Původně jsme dnes chtěli jet na projížďku na koních, ale nakonec jsme i na to byli líní. Za zmínku z dnešního dne stojí určitě snídaně, která byla na hotelu formou rautu a kterou jsme si opravdu moc užili. Jinak jsme naplno využívali perfektní wifi a pohodlných lehátek u hotelového bazénu a vůbec nic jiného nedělali. Prostě jen hotel, seriály a relax.
Další den jsme se vzbudili a pravdou je, že jsme byli pořád trochu nejistí ohledně toho, jestli je náš lístek na trajekt pro motorku platný a v pořádku, a tak jsme hned ráno po snídani vyrazili zase do kanceláře lodní společnosti Pelni a doufali, že tam vše proběhne v pořádku. Slečna se nás hned ujala a lístek pro motorku nám vytiskla. Celkem se mi ulevilo, ale pořád jsem byla trošičku nervózní z toho, jestli večer vše proběhne tak, jak má.
Pak už zbývalo jen najít nějaký ten stánek s arakem, což se taky vlastně podařilo hned, vrátit se zpět na hotel, pobalit věci a udělat checkout. Protože ale do odjezdu lodi zbývalo pořád celkem hodně času, sedli jsme si v hotelové restauraci a ten zbývající čas strávili tam sledováním seriálů, obědem a popíjením.
Když jsme se objevili v přístavu, byli jsme udělat check in a jako na potvoru pořád nikdo ani za mák nechtěl řešit náš lístek pro motorku, což mi na klidu teda moc nepřidalo. Jako vždy bylo čekání na nalodění a následný odjezd lodi dlouhé. Během té doby jsme stihli kouknout na další dva díly seriálu, který jsme začali v posledních dnech sledovat, ale co bylo důležitější, stihli jsme se v mezičase seznámit s lidmi v přístavu. Ono, co si budeme nalhávat, moc našinců tu dálkovými trajekty nejezdí. Většina z nás totiž potřebuje ušetřit čas, a tak využívá spíše vnitrostátní lety než trajekty. My ale máme s sebou motorku a času máme hodně, a tak je pro nás lepší využívat levnější dopravu. Každopádně když konečně začali hlásit, že se můžeme jít nalodit, všichni se honem nahrnuli k lodi. My ale nemohli - naše motorka pořád stála venku. Když jsem viděla ty davy tlačících se lidí, sevřelo se mi srdce a jen jsem doufala, že na nás opravdu uvnitř budou čekat místa k ležení, na která jsme podle jízdenky měli nárok. U motorky jsme pak ještě nějakou chvíli čekali, než na nás konečně zamával chlapík, se kterým jsme se venku bavili, že můžeme najet dovnitř. Asi nikoho ani nenapadlo, že bychom lístek neměli, takže nám ho za celou dobu nikdo nezkontroloval.
Konečně byla motorka uvnitř a mohli jsme vyrazit trajektem na Lombok. Uf, teď už jen zbývalo dojít z nákladového prostoru na palubu a najít naše místečka, no a případně vyhodit toho, kdo by se nám na nich rozvaloval. Když jsme si lístky na loď kupovali, bylo nám řečeno, že každý cestující má svou vlastní postel, a tak jsme tak nějak očekávali, že prostor bude vypadat stejně jako na ostatních trajektech, kterými jsme doposud jeli: tedy že tam budou palandy. To jsme se teda ale opravdu spletli. Ta postel, kterou tu každý měl, byla matrace položená na zemi. A všechny byly naskládané vedle sebe. Podobně to vypadá v uprchlických táborech, což tedy srovnávám pouze se záběry z televize. Dobře, oukej, proč ne. Palubu jsme prošli dvakrát, než jsme narazili na místo, které bylo určené nám. A bylo prázdné! Jupí!!! Uvelebili jsme se mezi všemi ostatními, vybalili jsme si deky a polštáře, mezi sebe uhnízdili baťůžek a naše nakoupené zásoby vody a jídla na cestu. Pak už jsme si vzali sluchátka, na tabletu si pustili film a leželi. Když jsme se konečně rozjeli, zjistili jsme, že vedle mě jsou dvě volné matrace, což bylo celkem příjemné, a tak jsem Ondrovi navrhla, abychom se o jedno místo posunuli - alespoň tím získáme trochu toho našeho prostoru. Ono se taky není čemu divit, že jsme ho trochu chtěli, protože jsem už jednou byla pokousaná od štěnic. Když jsem viděla, jak strašně moc má malá holčička vedle Ondi pokousané nožky a jak se ze spaní pořád drbe, nebylo to úplně od věci. Pak už byla před námi noc.
A překvapivě proběhla celkem dobře. Sice jsem se občas budila, ale nemůžu říct, že bych se vyspala nějak špatně. Jediné, co mě trochu děsilo, bylo to, že ačkoliv jsme se posunuli, holčička se ze spaní stejně pořád posouvala blíž, a tak když jsem se probudila úplně, našla jsem ji nožkama přilepenou k Ondrovi. No, co už... Ještě mě napadá jedna věc, která byla docela nepříjemná. Člověk by čekal, že se na noc trochu ztlumí světlo. V téhle jedné velké kajutě to ale organizátory nenapadlo, a tak se jelo celou dobu za plného osvětlení. Vyřešila jsem to tak, že jsem si na hlavu přes oči dala sarong, takže mi to nakonec bylo úplně jedno.
Ať ale nepíšu jen o tom negativním, tahle loď nás v některých věcech vlastně i velmi mile překvapila. První z nich - a rozhodně jednou z těch nejpodstatnějších, byla čistota. Z ostatních trajektů jsme byli tak nějak zvyklí na to, že se tam moc neuklízí, ale tady to byla jiná píseň. Záchody posádka pravidelně kontrolovala a uklízela a koše byly většinu času také spíš poloprázdné než přeplněné. Další věcí, co nám doslova vytřela zrak bylo to, když jsme ráno zjistili, že dostaneme najíst. Vauuuuu, bomba! Tohle jsme teda rozhodně neočekávali. Nejen, že jsme dostali snídani, ale později také oběd i večeři. Za ty prachy to ve finále bylo vážně super.
No, a jak už bývá zvykem, protože jsme měli zpoždění již před vyplutím, samozřejmě jsme měli zpoždění i při přistání. Na Lombok jsme tak dorazili nad ránem dalšího dne.