2. 9. 2023
Dnešní ráno začalo stejně jako jiná rána. Péťa byla vzhůru už za ranního rozbřesku, a jelikož počasí nevypadalo nejvlídněji, začala mě tahat z pelechu, abychom stihli sbalit stan, kdyby začalo pršet. No, moc se mi nechtělo, ale po pár minutách jsem se i já vypotácel ze stanu a začali jsme ho bourat a balit věci. Když bylo vše hotové, dali jsme lehkou snídani: sušenky s banány, které jsme nakoupil cestou sem. Po snídani a dentální hygieně jsme vyrazili dolů do údolí k vodopádu.
I když jsme tuto cestu již absolvovali před deseti dny dnes byla trošku adrenalinovější. Minule, když jsme šli dolů, měli jsme s sebou doprovod v podobě dvou psů, kteří šli před námi a čistili cestu od případných ještěrek a hadů. Dnes jsme šli úplně sami a už po pár metrech jsme zastavili, kvůli zvláštnímu zvuku kousek od nás. Chvíli jsme se rozhlíželi kolem sebe a očima prozkoumávali okolní porost a přemýšleli, co to mohlo být za zvíře. Péťa se chtěla vrátit, ale já jsem ji uklidňoval, že to určitě nebyl had, ale nějaká ještěrka či něco takového. Po chvíli diskutování a uklidňování se, že to určitě nebylo nic nebezpečného, jsme pokračovali dále. Když jsme dorazili až k vodopádu oba jsme opět konstatovali, že je to krásné místo, které neomrzí. Dali jsme si ranní koupel a potom jen relaxovali a užívali si atmosféru a krásu místa. Když už jsme se pomalu chystali na cestu zpět k motorce, vynořila se z džungle Devi - turistka z Floresu. Jakmile nás spatřila začala mávat a měla úsměv od ucha k uchu. Na první pohled bylo patrné, že nás ráda vidí. Jen co došla až k nám, se náš dojem se potvrdil. Jen co jsme se navzájem představili, tak se Devi svěřila, že byla na vážkách, jestli sem má jít, ale když viděla naší motorku na parkovišti, rozhodla se, že půjde. Ještě chvíli jsme si povídali, Devi si udělala pár fotek a domluvili jsme se, že cestu zpět zmákneme společně.
Jakmile jsme došli zpět na parkoviště, rozloučili se a pokračovali každý podle svých plánů. Devi jela dále na západ a my směřovali do Waingapu, kde jsme měli rezervovaný hotel na dvě noci, než opustíme Sumbu a vyplujeme směr Lombok. Když jsme dorazili do Waingapu, bylo něco kolem půl druhé odpoledne. Jelikož jsme měli, čas než se budeme moci ubytovat, přemýšleli jsme, jak ho využijeme. Jen co jsme se o tom začali bavit, projížděli jsme okolo dostihové závodiště, kde zrovna probíhal šampionát Sumby. A tak bylo jasné, jak čas využijeme. Okamžitě jsem zastavil a zaparkoval motorku na kraji silnice a šli jsme se podívat na závodiště. Už dříve jsme se s Péťou bavili o tom, jak asi vypadají dostihy v Indonésii. A zde jsme konečně měli možnost vidět závody na vlastní oči. Hned při příchodu nás zarazilo, že koně nejsou na závody přepravováni, ale že musí na závodiště i zpět do stájí doběhnout po svých. Další věc, co nás zarazila, byl směr závodu koně neběhají po směru hodinových ručiček, ale proti směru, tudíž opačně než u nás. A poslední věc byla ta, že jezdci jezdí bez sedel a bez bot - jen v dlouhých kalhotách a tričku. Jakmile jezdci odjeli závod, navedli koně mimo trať a seskočili z něj rovnou do žabek. Zkoukli jsme několik rozběhů, dali si něco k pití, vyfotili se s třetinou stadionu a vydali se na cestu k hotelu, kde na nás už čeká pohodlná postel a teplá sprcha.
Na hotelu jsme už zbytek odpoledne odpočívali a díky dobrému internetu koukali na seriály. Válení jsme přerušili jen jednou, a to když nastal čas večeře. Po večeři jsme pokračovali v našem odpoledním programu, dokud jsme vyčerpáním neusnuli.