10. 3. 2023
Dnes jsme měli budík nařízený na pátou ranní a ačkoliv jsme nespali požadovaných osm hodin, vyskočila jsem z postele natěšená na zážitky, které přinese další den v záchranné želví stanici Sukamade na Jávě v Indonésii. Už před půl šestou jsme vyrazili směrem k místu dění. V šest hodin jsme dorazili a všichni ostatní už na nás čekali nastoupeni před stanicí a připraveni vyrazit na druhou část dobrodružství.
Přímo u želví záchranná stanice nám náš včerejší průvodce předal kyblík, který jsme měli odnést na pláž. Naše otazníky v očích vyhasly ve chvíli, kdy jsme se podívali na jeho obsah a zjistili, že kyblíček je plný malých, včera vylíhnutých želviček. Otazníky v očích byly nahrazeny jiskřičkami nadšení a štěstí. Takový neposedný a nádherný obsah jsme tedy opravdu nečekali! Věděli jsme, že půjdeme vypouštět želví miminka na pláž, ale to, kolik jsme jich dostali, a to, jak moc se měly k světu, bylo pro nás úžasným překvapením.
Po příchodu na pláž jsme opět dostali malou instruktáž. "Želviček se určitě nedotýkejte zespodu. Je zapotřebí je chytit za ten jejich prťavý krunýřek tak, abyste jim nijak neublížili. My Vám teď namalujeme na zemi v písku čáru, za kterou určitě nechoďte až do okamžiku, kdy vypustíte poslední miminko. Až budou všechny želvy z Vašeho kyblíku na cestě, můžete se vydat po jejich stopách a doprovodit je k oceánu. Je to všechno jasné?" "Jasné!" "Super, tak jdeme na věc!" A bylo. Když jsme na namalované čáře vypouštěli první miminka, překvapilo nás, že neutíkala rovnou do oceánu. Všechna si to štrádovala směrem k moři a zároveň směrem na východ. Navíc některá z nich utíkala, jako by jim hořela koudel u konce krunýře, a jiná se po každých pár krocích zastavila. Zeptali jsme se na obě věci našeho průvodce. "Všichni prťousci se opravdu snaží dostat do oceánu, ale zároveň je přitahuje i sluníčko, což je důvodem toho, že jdou tak trochu šejdrem." Dostalo se nám odpovědi na náš první dotaz. Hned poté jsme ale také zjistili, proč se někteří maličcí zastavují. "Ta prťata, co pospíchají rychle do vody, se tady nejspíš už neukážou. Ta, co si každých pár kroků udělají pauzu, si ukládají do své želví paměti místo, kde se vylíhla, a pokud přežijí příštích 25 let nástrah, tak se sem jednoho dne vrátí, aby tu nakladla své mladé." "Tý brďo, co se ještě dnes všechno nedozvíme?" notovali jsme si s Ondrou. A opravdu, informace pro nás tímto zdaleka nekončily. Věděli jste například, že taková kareta obrovská první týden po vylíhnutí vůbec nejí, pak se živí vším, co se namane - například malými rybičkami, krevetami apod. No, a když doroste zhruba do velikosti třiceti centimetrů, stane se z ní vegetarián? Nevěděli? Tak nezoufejte, my jsme to taky zjistili až tady. :)
Když tedy byli všichni naši sprinteři na dráze, tak jsme za nimi vyrazili směrem k vodě. Zase jsme nafotili hromadu fotek a udělali nějaké to video, a když i poslední mrňous zmizel ve vlnách, začali jsme se vracet zpět k záchranné stanici. Tam jsme zjistili, že naše výprava návratem nekončí, a pokračovali jsme do líhně, kam se všechna nalezená vejce schovávají. Součástí bylo zase menší školení, kde jsme se dozvěděli, že se v chráněném prostředí snaží simulovat stejné podmínky, jako vytvářejí mámy-želvy na pláži. Pro včera nalezená vejce jsme tedy vykopali necelý metr hlubokou díru v písku, kam jsme je velmi opatrně ukládali. Když naše počínání viděl náš průvodce, řekl nám, že jsme až zbytečně opatrní. Vejce z mámy přeci padají do hloubky až jednoho metru, a tak se ani my nemusíme bát, že když je neuložíme nejněžnějším způsobem, jakého jsme schopni, něco se jim stane. Jako důkaz vzal do ruky jedno vejce a ukázal nám, jak moc je plastické. "Páni, viděl jsi to, Ondro? To by mně vážně nenapadlo, že se dají bez problémů promáčknout a nic se jim nestane!" Radovala jsem se. Ona totiž skořápka želvích vajec rozhodně strukturou nepřipomíná vejce slepičí, takže není tak jednoduché je nakřápnout. Řekla bych, že je spíš taková kožovitá, ale to je jen můj postřeh a rozhodně se nejedná o odborný názor či pravdu (a zjišťovat se mi to teď nechce, protože ani na stanici jsme to nějak moc nerozebírali. Zřejmě to bude i tím, že netuším, jak se anglicky řekne kožovitá skořápka...vlastně ani nevím, jestli takový výraz existuje v češtině. Jak vidíte, biolog ze mě už asi nebude).
Po uložení vajec jsme ještě jejich hnízdo zakopali, řádně označili datumem snůšky, druhem želvy, která je nakladla, počtem vajec a v neposlední řadě i rozměry matčina krunýře. Průvodce nám řekl, že želví miminka se vylíhnou přibližně po 60 dnech. Hned mi to v hlavě nastartovalo kalkulačku. Ačkoliv želva, která během tohoto týdne zanechala na pláži nejvíce vajec, nakladla 186 kusů, musíme počítat i s tím, že některé dny se nedostaví žádná. Počítáme-li tedy s průměrnou návštěvností jedna želva za noc a přibližně 100 nakladených vajec, dostaneme se k tomu (ať chceme či ne), že ve stanici průměrně čeká na vylíhnutí 6.000 mrňousů. Tak posuďte sami, není to úžasná a "bohulibá" práce? Ještě před odjezdem jsme pochválili činnost celé stanice našemu průvodci a ten nám řekl, že kdyby nás to téma hlouběji zajímalo, určitě by se dala domluvit nějaká spolupráce ve formě dobrovolnictví. Tak a je to, teď máme zase jednou nad čím přemýšlet...
Odsud jsme se vrátili ještě do našeho ubytování, kde jsme si sbalili svých pět švestek, posnídali jsme a zapsali se do návštěvní knihy. Pak už nezbývalo nic jiného než vyrazit zpátky tam, odkud jsme přijeli. Cesta byla šíleně hrbolatá stejně, jako byla cestou tam, ale vzhledem k tomu, že nás tentokrát nezpomaloval žádný kamion, tak utekla mnohem rychleji. Někdy kolem poledne jsme tedy už byli zpět tam, kde na nás věrně čekala naše Lulu. Ubytování jsme dostali ve stejném pokoji a měli celé odpoledne volné. V myšlenkách jsme se ale stále vraceli k našemu dvodennímu výletu. Jaj, a teď mi došlo, že jsem Vám vlastně slíbila, že Vám řeknu, co byly ty záhadné stromy vysázené kolem cesty do Sukamade. Abych byla přesnější, ty stromy nebyly jen kolem cesty. Pravda je spíš taková, že cesta vedla skrz plantáž. A plantáž čeho? Kaučukovníku! A teď zase tak trochu zamachruju, ale nebojte se, není to ani proto, že mám takový přehled, ani proto, že Vás chci poučovat. Prostě jsem se setkala s něčím, co mi přišlo nevšední a zajímavé, informace jsem si dohledala a chci se o to podělit. :) Takový kaučukovník se využívá hned na dvě věci. Nejdřív se léta a léta nařezává tak, aby z něj vyteklo jeho latexové mléko. Když ale po třiceti až padesáti letech přestane kvalitní mléko vytvářet, pokácí se a jeho dřevo se dále využívá při výrobě nábytku a podlah. Většinou se pak zasadí nové malé stromky a celý cyklus začíná znovu.
Večer se nám nic zajímavého nepřihodilo, jen jsme relaxovali a užívali si poslední odpoledne na ostrově Jáva, kde jsme strávili mnoho času, obohatili se o spousty nezapomenutelných zážitku a na který budeme rádi vzpomínat. Ještě Vám tu na závěr hodím video o naší návštěvě Sukamade, které jsem už sdílela i na Instagramu. A vůbec, už nás tam sledujete? Jestli ne, tak šup šup. Budeme rádi!