9. 3. 2023
Včera byl velmi emotivní den, hlavně kvůli tomu, co se stalo Ondrovi. Proto jsem dokonce i zapomněla napsat, že jsme se s naším domácím domluvili, že si u nich necháme ustájenou naši Lulu. Samozřejmě se to neobešlo bez jeho zklamání, že jsme si výlet za želvami domluvili jinde. Když jsem mu vysvětlila, že jsme si zajistili o mnoho lepší cenu, nabídl nám, že nám výlet uspořádá za stejnou cenu, jako máme my. Bylo mi ale hloupé odmítnout společnost, se kterou jsem si už vše potvrdila, a tak se hold s jeho zklamáním nedalo už nic dělat. Naštěstí ale proti tomu, abychom si tu nechali motorku nic nenamítal. Navíc jsme mu slíbili, že u něj zůstaneme po návratu ze stanice ještě jednu noc, tak to bude výhodné pro obě strany.
Ráno jsme si zabalili všechny své věci do motorky, tedy kromě pár nezbytností, které si budeme na tu jednu noc brát s sebou do Sukamade, nasnídali se a čekali na řidiče, který nás měl vyzvednout kolem 11. Řidič dorazil o malou chvilku později, zaplatili jsme mu domluvenou sumu a vyrazili do národního parku Meru Betiri. U rangerů jsme zastavili jen aby řidič zakoupil vstupenky a pokračovali po moc hezké (zřejmě nové) silnici do nitra parku. Asi po třech kilometrech jsme zastavili u krajnice. Řidič vystoupil z auta s tím, že nás čeká první část našeho výletu - návštěva pláže v zátoce Green Bay (Teluk Hijau). Svou lámanou angličtinou a hlavně pomocí nonverbálního vyjadřování nám ukázal, kam máme jít s tím, že on na nás počká u auta. Byli jsme poučeni, že nejpozději ve 3 odpoledne se k němu máme vrátit, abychom pokračovali v cestě dál.
Vyrazili jsme tedy po chodníčku, který nás provedl skrz džungli asi jeden kilometr daleko. Došli jsme ke kamenité pláži, kam ústila řeka. Právě u té řeky cestička končila a lano, které přes řeku vedlo, nás vybízelo, abychom se ho chytili a přebrodili na druhou stranu. Moc se nám do toho nechtělo, a tak jsme se vrátili na kamenitou pláž a zvažovali, jestli není možné, že už jsme v cíli. Asi po pěti minutách nás dostihla další skupinka, která pokračovala v cestě dál přes kamenitou pláž. Zeptali jsme se, jestli také jdou na Teluk Hijau a po jejich váhavém přikývnutí jsme se zařadili za ně a šli. Řeku jsme namísto u lana přebrodili v jejím ústí, pokračovali dál po kamenité pláži a po pár desítkách metrech narazili na náš ztracený chodníček. Pokračovali jsme po něm a už za maličkou chvilku jsme se objevili v úplně jiném světě. Došli jsme na nádhernou písečnou pláž, kde vůbec nikdo kromě nás a skupinky, co jsme cestou potkali, nebyl. Byl to takový malý skrytý ráj. No, posuďte sami.
Na pláži jsme strávili asi hodinu. Po včerejším zážitku jsme se velmi obezřetně vykoupali a Ondra prošel pláž, na jejímž druhém konci objevil i malý vodopád. Reálně jsme byli jen malý kousek od místa, kde mi Ondra včera málem uplaval. Asi proto, že byla zátoka úzká a hluboká, jsme tu nepociťovali žádný vtahující proud tak, jako tomu bylo včera. Oceán je prostě hrozně nevyzpytatelný...alespoň pro lidi, kteří ho znají tak krátce jako my.
Cesta zpět byla do kopce, tak bych ji nerada nazývala jednodušší. Každopádně byla přímá a bez jejího zbytečného hledání jsme se celkem brzy vyloupli zpět u jeepu. Cestou jsem si trochu postěžovala na hlad, ale domluvili jsme se, že se najíme až v Sukamade. Však jsme od něj maximálně deset kilometrů...spíš méně.
Jak špatné rozhodnutí to bylo, mi ale došlo okamžitě poté, co jsme vyrazili. Krásná asfaltka totiž asi po stech metrech skončila a místo ní jsme najeli na cestu tvořenou kameny všech velikostí, kalužemi a bahnem. V tu chvíli jsme si s Ondrou notovali, jak dobře jsme udělali, že jsme se sem nevypravili na Lulu, ale využili organizovaného výletu. Nebudu to protahovat a napíšu, že než jsme dojeli k další budce rangerů, která byla od nás vzdálená asi čtyři kilometry, trvalo to přibližně hodinu a celá cesta vedla skrz džungli.
Po další kontrole rangerů se bohužel cesta nezlepšila, jen kolem už nebyl prales, ale sad s nějakými stromy. Co je to za stromy jsme zjistili až při zpáteční cestě, tak to ani Vám teď neprozradím. O asi deset minut později jsme minuli zřícený most (spadl asi před pěti lety), který vysvětloval důvod, proč nám všechny mapy, které používáme, ukazovaly, že do obce Sukamade není možné dojet. Pokračovali jsme proti proudu řeky, která měla díkybohu nízký stav vody. Její vymleté široké koryto ale jasně napovídalo, jak to tady může vypadat, když pořádně zaprší...Po dalších asi deseti minutách jsme přijeli k prvnímu brodu a nedlouho poté dorazili k dalšímu. V tu dobu jsme se opět ujišťovali o tom, jak dobře jsme udělali, že nejedeme na Lulu (já byla v tu chvíli uvnitř jeepu a Ondra na jeho střeše). V posledním brodu jsme na chvilku zastavili, abychom si mohli pořídit pár fotek a Ondra se navíc těšil, že si natočí kamiony, které jsme cestou (vždy jen na místě, které to umožňovalo - a nebylo jich mnoho) předjeli.
Když jsme tedy vyjeli z koryta řeky ven, najednou jsme se ocitli ve vesničce Sukamade a zamířili přímo na naše ubytování. Tady jsme řidiče požádali, jestli bychom mohli dostat nějaké jídlo, protože jsme už měli opravdu pořádný hlad oba dva. Paní domácí nám udělala smažené nudle a po jídle jsme měli asi tak dvě hodiny času než nám přinesou večeři a vyrazíme do stanice. Během tohoto mezičasu jsme stihli velmi rychle zjistit, že tu není vůbec žádné pokrytí, a tak jsme si dali sprchu a vyrazili na malou procházku po vesnici. Celkem nás překvapilo, že taková malá víska má nejen mešitu, ale i kostelík. Stejně jako všude jinde tu děti řídí už od chvíle, kdy dosáhnou z motorky nohama na zem - jako důkaz Vám přikládám fotku.
Zanedlouho po našem návratu z procházky jsme dostali bohatou večeři, kterou bylo po svačině problém spořádat. Hned po ní jsme vyrazili na cestu za dalším dnešním dobrodružstvím. Z ubytování jsme odjeli asi kolem 19 hodiny. Byla již tma a nás čekala přibližně třicetiminutová (cca dva kilometry dlouhá) jízda k záchranné želví stanici. Cestou jsme brodili nějakou bažinu a hned na začátku jízdy jsme museli zastavit, protože se nám přes cestu plazila asi dvoumetrová krajta. Takhle zevnitř jeepu na ní byl krásný pohled a byl to další důvod, proč si pochvalovat naše rozhodnutí nejet na Lulu.
Jakmile jsme dojeli do želví stanice Sukamade, převzal si nás jeden z jejích zaměstnanců, aby nás přivítal a taky nás trochu proškolil ohledně dalšího dění a hlavně našeho chování během něj. Zjistili jsme také, že jsme dnešními jedinými návštěvníky ze zahraničí . Všichni ostatní (asi dalších šest nebo sedm lidí) byli Indonésané. Školení tedy probíhalo zvlášť pro ně v jejich rodném jazyce a zvlášť pro nás v angličtině. Během tohoto úvodu jsme se byli ubezpečeni o tom, co jsme již věděli - tedy že dnes se jedná o první část návštěvy a druhá část bude pokračovat další den ráno. Dostalo se nám ale i dalšího ponaučení. Běhen dnešního večera půjdeme na pláž, kam se pravidelně vrací mořské želvy, z nichž nejvíce převládají karety obrovské, abychom měli možnost jednu z nich pozorovat při kladení vajec. To, že se nějaká želva ale objeví, nám samozřejmě nemůže nikdo garantovat. Pravdou sice je, že tento týden zatím na pláž každý večer želva přišla, ale toto se návštěvníkům zaručit prostě nedá (a je velmi jednoduché to chápat). "Pokud se náhodou stane, že na pláži bude želv hned několik, půjdeme ale pozorovat pouze jednu a ostatní necháme v klidu a samotě. Ať želvu uvidíme či ne, je bezpodmínečně nutné, abychom na pláži nerozsvěcovali svítilny či baterky našich telefonů, čímž bychom je mohli vyplašit. Pokud budeme mít to štěstí, že želva na pláži bude, a my ji budeme moci pozorovat, je absolutně nepřípustné na ni svítit, fotit ji s bleskem, sahat na ni či se jen extrémně přibližovat. Také není možné chodit či stát před ní či poblíž její hlavy. Žádné výkřiky či hlasité mluvení také nepřipadá v úvahu. Jasné?" "Jasné!" "Super, tak můžeme vyrazit!"
Došli jsme na pláž vzdálenou od záchranné stanice asi 700 m a na začátku pláže si přestali svítit na cestu. Tam nám náš průvodce dal pokyn, abychom se posadili na písek a počkali. On půjde s kolegy projít pláž, aby zjistili, zda tu nějaká želva je či ne. Asi po dvacetiminutovém čekání, kdy jsme si s ostatními šeptem povídali, se pro nás vrátil s tím, že máme štěstí. Na odlehlém konci pláže je kareta obrovská, která již nakladla svá vejce a aktuálně začíná zahrabávat své hnízdo. Myslím, že se kolem nás všech tak trochu rozvibroval vzduch, jak námi projelo vzrušení a nadšení. Rychle jsme tedy vstali a vyrazili tam, kam nás průvodce vedl. Po několika málo minutách jsme dorazili k jeho kolegovi, který stál u ohromného stvoření. Hned mě napadlo, že tato želva opravdu dělá čest přízvisku ohromná. Stoupli jsme si bokem k ní a za ní a jediný, kdo osvětloval její krunýř, byl náš průvodce. Tady jsme strávili asi 45 minut s želvou, která svým vlastním tempem upravovala hnízdo tak, dokud s ním nebyla spokojená. My jsme ji mezitím natáčeli a fotili a snažili se při tom projevovat své nadšení tak potichu, jak jen nám to šlo. Myslím, že jsme byli celkem vzorná skupina návštěvníků, protože se ani jednou nestalo, že by nás průvodce musel usměrňovat.
Když byla želva se svým dílem spokojená a rozhodla se, že se vydá zpátky do moře, byla ještě změřena jedním ze zaměstnanců záchranné stanice. Její krunýř byl neuvěřitelných 105 cm dlouhý a 98 cm široký. Doprovodili jsme ji zpátky do oceánu a po posledním zamávání jsme se vrátili zpět k jejímu hnízdu, abychom z něj vybrali vejce. Ta byla uschována přibližně 80 cm hluboko - abych dosáhla na dno, musela jsem do díry strčit ruku až po rameno. Z hnízda jsme vybrali 116 vajec a vyrazili zpět. Všude na pláži jsem viděla stopy, které připomínaly stopy t-rexe - kdyby teda měřil asi 30 cm. Zeptala jsem se našeho průvodce, o jaké stopy se jedná, a získala jsem si tím pochvalu za všímavost. Byly to stopy ještěrek. Později nám bylo vysvětleno, že taková želví vejce jsou lahodnou pochoutkou pro plazy a ještěry, kteří kolem žijí. Velkým problémem pak je, že tito zmínění mají výborný čich. To je vlastně důvod, proč byla stanice založena. Díky tomu, že se vejce z hnízda vyberou a uloží se v chráněném prostředí stanice, se jich vylíhne přes 80%. A to už je přeci dobrý důvod, no ne? Kdyby vejce zůstala v hnízdech na pláži, měla by mnohonásobně menší šanci na vylíhnutí. Navíc jsme cestou zpět viděli ještě jednu stopu další želvy, která zrovna opodál tvořila hnízdo. Tu jsme ale nechali v klidu pracovat. Nedaleko od ní zůstal jen jeden ze zaměstnanců stanice, aby počkal, než své dílo dokončí.
Ačkoliv bylo již pozdě večer, byla jsem tak plná zážitků dnešního dne, že jsem si myslela, že snad ani neusnu. Naštěstí mě půlhodinová jízda zpět k ubytování ukolébala a já odpadla chvilku poté, co se moje hlava dotkla polštáře.