8. 3. 2023
Dnešní den byl striktně rozdělen na 3 části, 3 jednotlivé mise: získat slevu, sehnat prachy a zachránit Ondru. Tak hezky popořadě.
Mise první: ZÍSKAT SLEVU
V podstatě celé dopoledne jsem strávila tím, že jsem komunikovala s jednou společností, kterou jsem našla na internetu a která inzerovala, že pořádá také výpravy za želvami. Ochotně mi sdělili, že cena pro zahraniční turisty a pro místní obyvatelé se výrazně liší kvůli tomu, tomu, tamtomu a tadyktomu. Argumentací jsem se snažila o získání nižší ceny a z původních 3 000 000 jsem se dostala na 2 200 000 za nás dva. Vážně, ale vážně moc jsem se snažila dostat na 2 000 000, ale i tak mám radost, že se mi k této ceně podařilo alespoň přiblížit. Když jsme si tedy imaginárně plácli, bylo potřeba vyřešit jednu důležitou věc. Sehnat hotovost. Bylo nám celkem jasné, že v tomhle zapadákově (a to nemyslím ani trošku zle, protože se nám tu opravdu moc líbí) bude problém najít bankomat.
Mise druhá: SEHNAT PRACHY
Nejbližší ATM banky Mandiri, se kterou tady máme asi nejlepší zkušenost, se nacházel 22 kilometrů daleko. Už se nám ale několikrát stalo, že na místě, kde bylo ATM inzerováno, po něm nebylo ani vidu ani slechu. Taky se nám už několikrát stalo, že jsme cestou k bankomatu narazili na některý, který se nacházel blíž, ale nebyl zanesen do map na Googlu. Přesně z tohoto důvodu jsme zastavili u asi 4 kilometry vzdáleného obchodu, abychom se zeptali, kde najdeme nejbližší bankomat. Obsluha nás informovala, že nejbližší bankomat je právě tady, v obchodě. Po důkladném prohlédnutí interiéru jsme ale žádný bankomat nezaznamenali. Ptáme se, kde je ten bankomat, obsluha se zazubí a ukáže nám terminál. "Jeej, jakože vážně? Tady je možný přes terminál vybrat peníze?" ptali jsme se sami sebe i jich. "Ano, přesně tak to je" odpověděla nám obsluha. Tak jsme se s Ondrou nejdřív usmáli na sebe navzájem, pak na obsluhu, podali jim kartu a poprosili je o 2 000 000 v hotovosti. Všechno šlo tak skvěle, až se nám zdálo, že to snad ani nemůže být pravda. A přesně tak to bylo. Úžasná BRI banka nepřijímá naše karty ani v bankomatech a evidentně ani v terminálech. Vyzkoušeli jsme i VISA i MasterCard a nic. Nevadí, jedeme dál. Asi o kilometr dál jsme vyzkoušeli další BRI nesmysl a opět nedostali ani korunu, respektive rupii. Ujeli jsme tedy celých 22 kilometrů, kde jsme díkybohu našli pobočku i bankomat značky Mandiri a vybrali požadovanou hotovost. Zároveň jsme využili toho, že jsme v civilizaci, a stavili se pro pár dobrot v Indomartu. Dnešní večer se možná trochu povleče díky čekání na zítřek, tak ať jsme pěkně vybavení.
Mise třetí: ZACHRÁNIT ONDRU
”Je tak krásný den, nebe celé modré, pojď, půjdeme se čachtat na kraj pláže.” Vyzvala jsem Ondru a on vcelku radostně výzvu přijal. Oblékli jsme se do plavek a vyrazili. Na kraji pláže jsme sundali boty a oblečení, odložili ručník i telefon a šli do vody. Nejdřív jsme měli vody po kotníky, pak po kolena, chvilku na to po pás. Povídali jsme si, smáli se, a pak jsem se rozhlédla kolem sebe. ”Hele, nějak nás to vtahuje,” řekla jsem, “pojď, radši se vrátíme.” Bojovala jsem s vlnami a proudem vší silou a byla překvapena, jak těžko se mi z vody dostává. Když jsem se konečně dostala na místo, kde mi voda sahala jen po kolena, otočila jsem se a viděla, že Ondra je ještě o kus dál, než byl před chvílí. Strašně jsem se lekla a v duchu mu nadávala za to, že to ani nevypadá že by s proudem pořádně bojoval, ale vypadá to spíš tak, že se snaží o to, aby si nenamočil hlavu. Přešlo několik vln a on se ani nehnul. Myslím, že někdy v tu chvíli si i on uvědomil, že tohle už není prdel. Po dalších pár vlnách jsem viděla, že má mokré vlasy, brýle na hlavě už nemá a že se opravdu snaží dostat ven. Všechno marné. Nepřiblížil se ani o chlup. Z pláže jsem se mu snažila naznačit, že když to nejde přímo, ať to zkusí bokem. To už se kolem mě seběhl menší hlouček místních, kteří evidentně panikařili ještě o trochu víc než já. Trvalo to dalších pár minut, než jsem Ondru konečně uviděla stát po pás ve vodě. To už jsem věděla, že máme vyhráno. Ve stejnou chvíli, když se Ondra začal postupně nořit z vody, přiběhl po pláži i náš domácí, pro kterého místní rychle běželi. Vyděšení jsme byli všichni asi stejně. Pan domácí nám pak řekl, že to moře je tady fakt nebezpečné a podobných incidentů se již stalo několik. Byl překvapený, že se Ondra dokázal dostat na břeh sám - to se prý nestává. Nevím, jestli mu pomohla moje rada nebo konečně začal opravdu bojovat. Je to vlastně jedno. Hlavně, že se dostal ven, za to jsem fakt ráda. A Ondra určitě taky. Když z nás později trochu spadl stres, s úsměvem jsem mu poděkovala, že se tolik snaží, abych měla co psát do deníku, ale že zas tak nutně podobnou pomoc nepotřebuju. Sakra, tohle vážně chtělo oslavit panákem. Alkohol nikde v dohledu, tak jsme si dali alespoň kokos.
Ještě pro doplnění napíšu, že pláž, na které se to všechno semlelo se jmenuje Muara Mbaduk a najdete ji na včerejších i dnešních fotkách. Bohužel tady v Indonésii ale není žádnou výjimkou. Například na ostrově Nusa Penida byl na začátku letošního roku vyhlášen zákaz koupání na některých plážích. Bohužel se tak stalo až po několika incidentech, při kterých lidé o život přišli. Proudy jsou tu velmi silné a zrádné a Ondra měl velikou kliku, že ve chvíli, kdy začal bojovat, ještě alespoň trochu dosáhl na dno a také že má krásnou sportovní postavu a nějaké ty svaly. Ani plavec není špatný. Prostě jestli pojedete do Indonésie, dávejte na sebe pozor. Oceán je přeci jen trochu jiná síla než Středozemní moře. Prostě jsem ráda, že tenhle příběh je o tom, jak mi Ondru málem odnesl oceán, a ne o tom, jak ho oceán odnesl.
PS: Večer za našimi domácími přišli nějací jejich známí a nakonec jsme si toho panáka dali. :)
