28. 2. 2023
Ondra spal, spal, spal, až se vyspal do stavu, kdy mu bylo dobře. Moc se mi ulevilo, protože jsem o něj včera přes den už začínala mít trochu strach. Léky na střeva už nám pomalu došly a já si představovala, jak v tomhle území nikoho sháním doktora nebo hledám lékárnu. Věřím, že ačkoliv jsem na Lulu ještě sama neseděla, určitě bychom se zvládly nějak domluvit a ona by mě odvezla tam, kam bych potřebovala. Zatím to ale nebylo zapotřebí.
Z hotelu jsme vyrazili až někdy kolem 11. hodiny a měli namířeno do známého a ohromného buddhistického chrámu Borobudur. Už jen na fotkách toto místo vypadá prostě skvěle. Celkem jsme se sem těšili. U vchodu jsme se dozvěděli, že vstupné je 375 000 IDR. Chvilku jsme přemýšleli, jestli půjde dovnitř jenom jeden z nás nebo oba… Nakonec jsme rozhodli, že jde jen jeden a chtěli vstupné zaplatit. Začalo pršet. Slečna se nás ptala, jestli nechceme radši počkat, než déšť přejde, že prý peníze za vstupné nevracejí. Poslechli jsme. Hujan (déšť) to byl pořádný a trval asi půl hodiny. Když to vypadalo, že je po všem, šli jsme znovu pro vstupenky. Tentokrát rozhodnuti, že dovnitř jdeme oba. Opět jsme přistoupili ke slečně a chtěli koupit vstupenky. Ta nás ale upozornila (a moc jí za to děkujeme), že jim vláda od covidu ještě neposlala nová nařízení, takže je možné se procházet v parku kolem chrámu, ale do něj, resp. na něj, je vstup stále zapovězen. Srdečně jsme jí poděkovali, otočili se na patě a odešli. “Jako vážně? Platit 1000 Kč, abychom se prošli v parku? Tady se někdo musel zbláznit…” notovali jsme si cestou k motorce. Abych Vás ale neochudila o fotografie z tohoto nádherného místa, požádala jsem kamaráda Jirku Hradila (ten tu byl před několika lety), aby mi poslal pár fotek z jejich návštěvy.
Během oběda jsme se domluvili, že zajedeme do jedné takové malé čokoládovny, kterou máme cestou zpět k hotelu. Místo jsme bez problému našli a byli překvapení tím, jak roztomile maličké to tu je. Chvíli jsme poseděli s panem majitelem, nakoupili spousty dobrot, které budeme chtít poslat rodinám, a zavolali kamarádovi a spolubydlícímu Aldovi na Bali. S ním jsme se domluvili, co by chtěl přivést, a postěžovali si na to, jak to probíhalo u chrámu. Zdůraznili jsme ale, že jsme opravdu moc rádi, že nám to slečna u vstupu řekla ještě předtím, než jsme si koupili lístky. Alda se srdečně zasmál a pak se nás zeptal, jestli už jsme byli v tom chrámu na Jávě, co má vypadat jako holubice, ale vypadá jako kuře (slepice). Popravdě jsme se přiznali, že jsme o ničem takovém ještě neslyšeli, a požádali ho, jestli nám může poslat adresu, která nám přišla hned obratem. Ačkoliv má Jáva rozlohu kolem 130 000 km² a na šířku měří okolo 1000 kilometrů, od tohoto slepičího chrámu jsme byli 15 kilometrů daleko. Bylo rozhodnuto, vyrazili jsme tam.
Po pěti kilometrech začal další hujan. Ale pořádný. Kolem létaly blesky, řvaly hromy a pršelo tak, že jsem skoro neviděla na cestu. Vzhledem k tomu, že se jenom vezu, nemuselo by to vadit. Ale když jsem neviděla já, viděl Ondra? Když jsme dojeli na místo, přiznal se, že moc ne. No, co už… Tady jsme zaparkovali Lulu na kryté místečko, aby byla chráněna před deštěm, a nechali se vyvést jeepem nahoru ke kostelu. Udělali jsme si pár fotek zvenčí a já nás navedla ke špatnému vchodu. Tak se stalo, že jsme prošli místa, která byla určena věřícím. V tomto spodním patře jsme našli spousty samostatných malých cel určených k rozjímání a náboženskému vytržení (nebo tak něco). V tichosti jsme těmito prostory prošli a po schodech se dostali do prvního patra určeného běžným návštěvníkům. Za svůj omyl jsme se omluvili, ale všichni kolem nás to brali v pohodě a měli pro nás pochopení. Asi se jim to nestalo poprvé a nebo prostě byli jen velmi tolerantní. Tady jsme byli nasměrováni do restaurace, kde jsme si mohli vyzvednout občerstvení, které bylo v ceně vstupenky. Jednalo se o smažený maniok (podle Ondry moc dobrý). Protože pořád pršelo, chvilku jsme si poseděli, a pak se vydali na průzkum celého chrámu. Popravdě jsem z názvu, který mám použít, trošičku zmatená. Myslím, že se jednalo o muslimský náboženský stánek, ale vzhledem k tomu, že Indonésané používají pro určení místa slovo kostel, moc jistá si tím tedy opravdu nejsem. Má islám také kostely? Asi ne, ale netuším…
Každopádně z prvního patra bylo možné vystoupat ještě do hlavy holubice, a to asi o 3 patra výš. Bohužel vzhledem k dešti byla vyhlídka zavřená, což se dalo vcelku lehko pochopit. I tak ale byla prohlídka těch dalších pater zajímavá. Přikládám Vám pár fotek z interiéru.
Když jsme naši návštěvu ukončili, šli jsme do obchodu se suvenýry, odkud pro nás přivolali jeep ze spodního parkoviště. Celá tato prohlídka včetně občerstvení a dopravy nahoru i zpět stála 40 000 IDR (60 Kč) na osobu. Prostě spousta muziky jen za pár korun. To je styl, který se nám líbí. Děkujeme, Aldo.
Déšť ne a ne přestat, ale aspoň už nepršelo tak vydatně. Vypadalo to, že se počasí hned tak nezmění, a tak jsme prostě zpátky na hotel dojeli za deště.