25. 7. 2023
Dnešní a poslední noc na homestay v Senggigi jsme strávili v jiném pokoji než ty dvě předchozí. Náš původní pokoj již neměli volný, a tak jsme si museli připlatit asi 30 Kč za pokoj s vlastní koupelnou (místo toho se sdílenou, kde jsme byli předtím). Kromě vlastního sociálního zařízení jsme získali i jemnější povlečení, více polštářů a novější a zároveň kvalitnější matraci. Za ty prachy to teda určitě stálo ;)
Byla jsem ráda, že jsem se po probuzení cítila zase lépe než včera a těšila se na hlavní bod dnešního programu. Lombok wildlife park jsme chtěli navštívit již před třemi lety, když jsem na tomhle nádherném, věčně zeleném ostrově byla poprvé. Tenkrát mi to ale překazil Covid, který se poprvé chytal otěží, které vládnou světa. Jak si určitě včichni pamatujete, tento dočasný král měnil plány kdekomu a musím uznat, že v mém případě šlo jen o maličkosti, za což jsem moc vděčná!
Po checkoutu a výborné snídani v nedalekém warungu jsme na Lulu seděli jen asi 40 minut a už jsme seskakovali u zoo. Vstupné stálo 200 000 IDR (300 Kč) na osobu. Hned po vstupu do komplexu jsme ještě za 50 000 IDR (75 Kč) koupili koš ovoce, kterým jsme mohli zvířátka krmit. Když jsme byli v Tasta zoo na Bali, byla tam možnost krmit pouze slony, ale tady se vážně rozjeli! Krmili jsme nejen slony, ale i medvídka, opice, papoušky, jeleny a hrošíky. Ondra si dokonce pohladil krajtu. Paráda! Bylo to tam prostě úžasné. Zvířátka vypadala moc spokojeně a navíc jsme se od ošetřovatelů dozvěděli, že mnoho z nich bylo zachráněno před jistou smrtí. Jednoho ohromného krokodýla asi před dvěma měsíci chytili a převezli z pláže v lombocké Kutě, kde se (hlupák jeden) objevil na pláži plné turistů. Jednu slonici si vzali z cirkusu a dalšího slona přivezli ze Sumatry, kde ničil palmové plantáže a kde na něj kvůli tomu měli místní obyvatelé spadeno. Jestli můžeme teda nějakou zoo tady v Indonésii doporučit, tak určitě tuhle!
Mise dnešního dne byla tímto splněna, a tak už nebylo kam spěchat. Od místa, které nám Onďa vybral jako dnešní nocoviště, nás dělilo asi 50 km. Cestou jsme se na chvilku zastavili ještě na jedné pláži, která úplně za řeč nestála. Co ale určitě stojí za zmínku, bylo jídlo, které jsme si cestou dali. Zastavili jsme tak nějak náhodně u warungu, který byl hned u silnice, a byli nadšení. Dali jsme si krevety, kalamari, zeleninu a rýži. Navíc jsme od majitelů zdarma dostali ještě čerstvě udělané vařené knedlíčky z mletého kuřecího masa. Moc jsme si pochutnali a ještě ke všemu za pár korun.
Cestou bylo vidět, že se tady hodně pracuje na silnicích, takže jsme dali za pravdu chlapíkovi, co jsme si s ním povídali na ubytování v Kutě. Ten nám říkal, že od doby, co mají nového prezidenta, kterého familiárně nazývají Jokowi (jmenuje se Joko Widodo a teď už je to prezident bývalý), je to s infrastrukturou jen lepší a lepší.
Poté, co jsme sjeli z hlavni silnice, nám k našemu vyhlednutému “kempu” zbývaly asi dva kilometry, během kterých jsem z motorky seskakovala hned dvakrát. Jednou kvůli velmi kamenité, podruhé kvůli extra prašné cestě. Onďa ale jako vždy dovedl Lulu do cíle bez problémů. A panečku, že ten cíl ale byl! Stan jsme si postavili na kopečku, odkud jsme měli výhled na oceán i nejvyšší sopku Lomboku - Rinjani (3.726 m). Západ slunce tu byl nádherný a věřím tomu, že východ bude určitě taky stát za to. Měla jsem trochu obavy z našeho prvního stanování na divoko, ale snad místní nebudou proti, když každého tak mile zdravíme a máváme jim. Po západu slunce jsme zalezli do stanu, jukli na film a já doufala, že vše proběhne bez problémů.
