26. 7. 2023
A je tu další den našeho putování. Dnešní noc byla tak trochu testovací: poprvé za celou dobu, co cestujeme po Indonésii, jsme spali na divoko. Co si pod tím představit? No, poprvé jsme spali pod stanem mimo kemp - prostě jen tak v přírodě, kousek od oceánu, na místě, které jsme si vytipovali. Noc proběhla v celku klidně, jen ráno okolo půl pátý začaly znít mešity. Nevýhodou tohoto místa bylo snad jen to, že z pozice, kde jsme měli postavený stan, bylo slyšet hned dvě, což se docela mlátilo. Zkoušeli jsme ještě usnout, ale bez šance. Jak se ale říká: všechno zlé je k něčemu dobré. Díky rannímu budíčku jsme si mohli nerušeně užít východ slunce, v klidu se sbalit a vyrazit vstříc novým zážitkům.
Měli jsme v plánu navštívit vodopád, který nám byl doporučen přímo od lombockých domorodců. Po cestě do hor k našemu cíli, kde se nacházel už výše zmíněný vodopád, jsme se stavili na snídani a s plnými pupky dorazili na místo určení. V momentu, kdy jsme zaparkovali naši motorku a sundali helmy, u nás byl průvodce. Ten nás seznámil s tím, co zde můžeme vidět a kam se můžeme vydat. Chrlil ze sebe spoustu informací, a tak jsme ho rychle zastavili a seznámili s naším plánem. Nechceme žádný výstup na nejvyšší horu Lomboku - Rinjani. Chceme jen navštívit a shlédnout místní vodopád. Na to nám odpověděl, že jsou tu vodopády dva: na první můžeme v pohodě sami, ale na ten druhý potřebujeme průvodce. Vzali jsme si chvilku na rozmyšlení. Ani jsme cigaretu nedokouřili a bylo jasno. Chceme vidět oba, když už jsme tu. A tak jsme vyrazili s naším průvodcem Karlosem na dvouhodinovou procházku.
Cesta byla velice různorodá: chvilku se šlo po betonovém chodníku, chvilku po pěšině a občas se brodila řeka. Náš průvodce byl nejen zdatný turista, ale byl i velice manuálně zručný. Nejúžasnější na tom bylo to, že tyto vlastnosti uměl zkombinovat. Než jsme došli ke druhému vodopádu udělal pro mě i Péťu velice slušivé čelenky z místní květeny. Poté, co jsme dorazili ke druhému vodopádu a udělali si pár fotek, hodili jsme na sebe plavky, že se půjdeme osvěžit a hlavně umýt. Udělat očistu pro nás bylo o to důležitější už jen proto, že včera jsme tu možnost neměli. Pro dnešní den zatím vše nasvědčovalo tomu, že to nebude o moc lepší. Tůň byla průzračná, ale ledová jako Němka. Péťa tam vlezla celá, jen to zasyčelo. Na mě to však bylo moc. Dal jsem to jen do půl těla a zbytek svých údů jsem si jen tak ledabyle ocákal vodou. O tom, že tam bylo chladno, mě ujistil pohled na našeho průvodce Karlose, který se nedaleko břehu choulil smotaný v klubíčku, měl přes nohy nataženou mikinu a trpělivě čekal, než zavelíme a vyrazíme na cestu zpět. Pocitově nízká teplota tam byla ze dvou důvodů. Jednak díky padající vodě, která vytvářela vodní tříšť, a také kvůli tomu, že je vodopád usazen v celkem hlubokém údolí, kam sluneční svit pronikne jen sporadicky.
Poté, co jsme vylezli z vody, osušili se a převlékli, vyrazili jsme na cestu zpět. Karlos nám chtěl náš výlet zpestřit, a tak navrhnul, že jestli chceme, nemusíme se vracet stejnou cestou, ale můžeme to vzít na přímo vodním kanálem, který je vytesán do skály skrz kopec. Jelikož ani jeden z nás nerad chodí stejnou cestou dvakrát, řekli jsme ano. Tunel měl tak kilometr a proud tam byl silný tak, že kdybychom upadli, tak by nás našli na konci úplně nahé. Naštěstí nás nic takového nepotkalo, a tak jsme došli zdárně až na parkoviště. Tam jsme poděkovali našemu průvodci za super výlet, rozloučili se a vyrazili dále. Za jeho doprovod jsme mu dali 300.000 IDR (450 Kč).
V plánu bylo dojet na kempingové místo, kde přečkáme noc. Protože nám zbýval čas a nebylo kam spěchat, vybrali jsme cestu přes hory. Nápad to byl velice dobrý. Výhledy do okolí byly úžasné a krajina, kterou jsme projížděli, nádherná. Jen už jsme zapomněli, jaká zde v horách bývá zima. No, zima, našinec by samozřejmě mohl oponovat, že dvacet stupňů není žádná zima. Věřte ale, že díky všudypřítomné vysoké vlhkosti vzduchu může být i 20 nad nulou opravdová kosa. Jen co jsme vystoupali na motorce k vrcholu, od kterého silnice začala klesat, už jsme se oba těšili k moři až se zase ohřejeme.
Když jsme dojeli na místo, kde jsme chtěli přečkat noc, zjistili jsme, že jedeme o pár let pozdě. Námi zvolený kemp byl zavřený a příroda už jej skoro celý pohltila. "Co teď?" ptali jsme se jeden druhého. Smutně jsme si otevřeli Booking a koukli na ubytování v našem okolí. Něco málo tam volného bylo, ale ne mnoho. Proto jsem otevřel google mapy a podíval se na místa v okolí, kde by šlo strávit noc pod stanem. A jedno jsem našel asi 22 km od nás. Domluvili jsme se, že když to ani tam nepůjde, zkusíme si zajistit hotel. Jakmile jsme se blížili k místu, které jsem vybral, optimistická nálada na stanování mě opouštěla. Všude kolem byla políčka s tabákem, bujná vegetace a mokřady. V duchu jsem si říkal: “tady bude ale hadů” a ani raději nepřemýšlel, co se honí v Pétině hlavě.
Ani si nedokážete představit moje překvapení ve chvíli, kdy jsme dorazili do cíle. Na mém vytipovaném místě zrovna probíhal rodinný tábor. Zaparkovali jsme náš stroj a šli se zeptat, jestli jim nebude vadit, když bychom tu také strávili noc. K našemu překvapení nic proti naší společnosti neměli, nabídli nám i půjčení stanu a vůbec nic za to nechtěli. Než jsme ulehli došlo na společné focení a letmé seznamování.