30. 8. 2023
Dnes jsme spinkali pod stanem nedaleko Waingapu, a jakmile jsme se ráno probudili, domluvili jsme se, že si na další noc objednáme ubytování. Oba jsme se chtěli vysprchovat a umýt si vlasy. Sprcha by v řece nebyla problém, ale ty vlady bychom asi jen těžko vyřešili… Do odjezdu našeho trajektu zbývá ještě 5 nocí, a tak bylo potřeba udělat jakýs takýs plán, abychom ten čas tady nějak zabili. Ostrov už jsme procestovali křížem krážem, a tak jsme museli na mapě vyhledávat místa, která jsme zatím vynechali. Rozhodli jsme se následovně: jedna noc ubytko, dvě noci pod stanem a poslední dvě si dáme nějaký lepší hotel u oceánu - ne, Nihi to opravdu nebude. 😃
Poté, co jsme narychlo udělali rezervace, sbalili jsme stan a vyrazili zase na tu pláž s mangrovníky a štěňátky, kde jsme byli i včera. Warung, kde jsme zatím vždycky seděli, nás odmítl s tím, že mají ještě zavřeno, a tak jsme se posunuli o pár metrů dál, kde byli ochotni se o nás postarat. Dali jsme si kafíčka a kokosáky, o které jsme se zase rozdělili s těmi milými pejsky tady - tentokrat ale s chlapečkem, maminka od té drobotiny s námi do vedlejšího warungu nešla. Trochu jsme tu zazevlili a odsud vyrazili na jednu vyhlídku vzdálenou asi hodinu jízdy. Cesta byla celkem dobrá a vyhlídka úžasná - prostě ty zvlněné kopce tu mají něco do sebe. Po vyhlídce nám pořád ještě zbýval nějaký čas, než jsme mohli jet na hotel, a tak jsme vyrazili do restaurace Morinda, kterou nám doporučila Niki s tím, že tam mají příjemné posezení, je tam i vyhlídka na řeku a jako jedna z mála restaurací dělají i různé džusíky. Dali jsme si ledové kafíčko se susu, což je to stejné jako naše slazené kondenzované mléko a relaxovali.
Jak jsem už psala, do odjezdu z ostrova nám zbývá ještě 5 nocí a vážně už moc nemáme do čeho píchnout…proto jsme dnes už nic dalšího nehrotili a jeli na objednaný hotel. Byl moc hezký. Na stejném místě, kde byla recepce, byla i restaurace, cukrárna a prodej parfémů - trochu jsem zalitovala, že jsem si už novou vůni koupila před pár dny, ale co už. Šli jsme alespoň obdivovat dorty, které tu prodávali od částky 35 000 rupií (50 Kč). Nekoupili jsme si ale žádný.
Během odpoledne jsme si psali s Niki, protože ona bydlí právě ve Waingapu a poprosili ji, jedtli nám nemůže doporučit nějaké to místo, kde bychom mohli koupit dobrou peci - zase jiný název pro místní pálenku - jeden už je z toho trochu zblblej. Po chvilce dopisování z ní vylezlo, že se její přítel nabídl, že nám ji koupí a přiveze. Když Aprison dorazil, byl to udělaný sympaťák a nechtěl po nás ani rupii, připadali jsme si trochu hloupě, a tak jsme ho alespoň chtěli pozvat na večeři, ale prý se nemůže moc zdržet, čekají ho ještě nějaké povinnosti. Sednul si s námi alespoň na drink a během hovoru jsme zjistili, že pracuje pro Brimob - to je něco jsko naše zásahovka. Další den jsme se chystali na vodopád Lakolat, který nám doporučila Niki, a když se to Aprison dozvěděl, řekl nám, že je to hodně odlehlé oblast a kdyby se cokoliv stalo, ať se mu určitě ozveme, že nám rád pomůže. Poseděli jsme spolu asi hodinku a on se pak omluvil, že musí jet ještě něco zařizovat a my šli na večeři.
Oba jsme se těšili, až si zabereme koupelnu a smyjeme ze sebe prach předchozích dnů a hlavně - umyjeme si vlasy. Žel Bohu ale byla právě koupelna nejslabším místem hotelu. Ve sprše sice tekla teplá voda, ale to bylo co do benefitů vše. Kompletně plesnivý z poloviny černý strop smrděl až hanba. A když jsem si šla později vyčistit zuby, voda v umyvadle netekla. To by nebyl až takový problém - použila jsem místo kohoutku sprchu, ale položila jsem ji na umyvadlo a jak voda protekla sifonem, který nebyl namontován do zdi (vypadalo to, že odehnil), a začala vytékat tak nějak na moje nohy, smrděla tak příšerně, že to můj žaludek jen horko těžko zpracoval - no fuj. Hnus, velebnosti!
Když jsem měla všechny koupelnové povinnosti za sebou a překvapivě se u toho nakonec nepoblila, značně se mi ulevilo a já vlezla do naší veliké pohodlné postele a šla spát.