31. 8. 2023
Dnes ráno, jakmile jsme se probudili a dali si dobrou snídani, začali jsme se balit a chystat na cestu. Dnešní plán byl navštívit vodopád Lakolat v odlehlé oblasti Sumby. Vodopád byl od nás vzdálen sice jen 50 kilometrů, ale cesta k němu byla velice špatná, a tak nám zabrala skoro celé dopoledne. O co byla cesta horší, o to krásnější pohledy nám nabízela. Jeli jsme po kamenitých stezkách, kolem nás jen kopce a sem tam jsme projeli malou vesnicí s pár obyvateli. Už na první pohled bylo zřejmé, že život v této oblasti je velice těžký. Kamenité a vyprahlé kopce nenabízely žádnou obživu kromě omezenému chovu koní a dobytka. Čím víc jsme se přibližovali k vytouženému vodopádu, tím víc jsme si všímali, jak z jednotlivý kopců stoupá černý dým. I když už víme, že to na tomto ostrově není nic výjimečného, když domorodci vypalují suchou trávu. Dělají to proto, aby až přijdou deště, snadněji vyrašila nová a oni tak měli pastviny pro svůj dobytek. Ale zde hořelo skoro všude, kam jen oko dohlédlo.
Když jsme konečně dorazili do míst, odkud se muselo dále k vodopádu pokračovat pěšky, a začali si chystat věci s sebou, zastavili se u nás dva místňáci. Vypadli jako táta se synem a po chvíli s překladačem jsme zjistili, že mají podobnou cestu a že nás doprovodí. Cesta k vodopádu byla perfektně vyšlapaná a v celku z ní nešlo sejít. Po kilometru chůze a dvojnásobnému přebrodění řeky jsme byli v cíli. Vodopád to byl opět úžasný a díky našim průvodcům jsem se dostal na místa, kam by mě samotného asi ani nenapadlo jít. Po té, co nám tu vše ukázali, rozloučili se s námi a šli si po své práci. My jim moc poděkovali a dali nějaké peníze za jejich čas a ochotu.
Jakmile odešli, zůstali jsme na tomto krásném místě úplně sami. Vykoupali jsme se a lehli si na kámen do stínu připraveni relaxovat. Péťa si vzala knihu a já ležel poslouchal, jak šumí vodopád a stromy ve větru, až mě to ukolébalo do bezvědomí. Když jsem opět procitl a podíval se na hodiny skoro jsem nevěřil svým očím. Tenhle můj šlofík trval bezmála dvě hodiny a den se změnil na pozdní odpoledne. Byl nejvyšší čas se vrátit k motorce, doplnit někde vodu a najít si místo na přenocování.
Sehnat vodu nebyl až takový problém. Zastavili jsme u jednoho obydlí a poprosili, jestli by nám doplnili láhev. Majitelé byli velice vstřícní a do pár minut jsme pokračovali dále po trase s dostatečnou zásobou vody. Teď už jen najít místo, kde přenocujeme. Byl to docela oříšek najít zde kousek prostoru, který by byl alespoň trochu rovný a co nejméně kamenitý. Ale po hodině a půl snažení se nám to vcelku povedlo. Ještě jsme oblast prohlédli z nejvyššího bodu, abychom se ujistili, že nikde kolem kopce, na kterém chceme nocovat, nehoří, a pustili se směle do stavění stanu. Chvilku potom, co jsem zapíchnul poslední kolik do země a Péťa naházela věci do stanu, zafoukl takový vítr, až se celý stan úplně zdeformoval. Jen díky Peti a její pohotovosti nám žádná tyčka z konstrukce nepraskla a stan se po chvíli vrátil do svého původního tvaru. No nic, musel jsem znovu a lépe celý stan vypnout a ukotvit. Na druhý pokus už byl pevný jako skála a vítr tak neměl šanci.
Spokojeně jsme zalezli do stanu a čekali na západ slunce. Jakmile slunce zapadlo, šel jsem si vyčistit zuby, a jelikož jsme ostatní vodu už vypili, zabývala jen ta, kterou jsme doplňovali. Vytáhl jsem ji z motorky a napil jsem se. No fuj, voda chutnala jako vyuzená. Polkl jsem ji, ale s tímto lokem mě přešla chuť jak na další pití, tak i na čištění zubů. Péťa, která vyšla ze stanu ven za účelem hygieny, si to také velice rychle rozmyslela. No nic, ráno moudřejší večera, zalezli jsme oba do stanu a šli raději rychle spát, ať můžeme ráno vyrazit co nejdříve do civilizace.