16. 8. 2023
Tentokrát jsem se ve stanu vyspala opravdu dobře. Písek pod námi na pláži byl měkký a hlavně to bylo snad poprvé, co jsem se v průběhu noci nemusela přioblékat. Ráno jsem vstala úplně čiperná, vylezla ze stanu, provedla nějakou tu ranní rutinu, posadila se poblíž stanu a četla si. Jakmile vylezl i Ondra, začali jsme pomalu bourat stan. Asi v polovině tohoto procesu za námi přišel mistr Andy a zeptal se nás, jestli bychom si dali ranní kávu. Takovou nabídku jsme určitě nemohli odmítnout! Když jsme se posadili u té překrásné vily, o kterou se panu Dipovi stará, Andy se nám omlouval, že pro nás bohužel nemá žádnou snídani. Řekli jsme mu, ať si s tím nedelá starosti, se snídaní jsme vůbec nepočítali. Přece jen jsme sem přijeli neohlášeně a jsme mu moc vděční za to, že nás tady ve stanu na pláži vůbec nechal. Jemu to stejně nedalo a během doby, co jsme společně seděli na terase a pili kávu, se objevila jedna z členek místní komunity. Andy jí podal mačetu a šlo se pro snídani. V životě by mě nenapadlo, že kvůli nečekané návštěvě z malé vzdálené země půjde paní pokácet banánovník a smažit banány. Místní pohostinnost nezná mezí.
Snídaně trvala vlastně skoro celé dopoledne a nám to vůbec nevadilo, protože jsme nespěchali. Věděli jsme, že se potřebujeme během zítřka dostat do města Aimere, odkud nám pozítří odjíždí trajekt na ostrov Sumba. V podstatě celou dobu tu s námi seděl mistr Andy a mistr Jeto. Postupně ale přicházeli i odcházeli další kamarádi z vesničky Nangaroro, ve které jsme se právě nacházeli. Kromě toho, že jsme si vyměňovali informace o našich kulturách, dostali jsme i několik dárků. Ondra dostal kšiltovku a tričko, já ručně vyráběnou tradiční kabelku a oba dva tradiční šál: ten můj byl z Ende, Ondrův z Manggarai. Moc nás mrzelo, že s sebou nemáme něco klasicky českého, co bychom našim hostitelům mohli darovat na oplátku. Vyndali jsme tedy alespoň náramky, které jsme koupili na Lomboku pro naše české přátelé, a věnovali alespoň ty. Moc jsme chtěli, aby na nás tito hodní lidé také měli nějakou tu památku.
Od našich hostitelů jsme se dozvěděli mnoho zajímavých informací o tom, jaký život vede místní komunita. Jedna z věcí, která nás hodně překvapila, byla tato: tady ve vesnici a vůbec v celém okolí žijou lidé vyznávající různá náboženství opravdu společně. V jedné rodině jsou jak křesťané, tak muslimové a všichni jsou s tím v pohodě. Krásným příkladem jejich souznění je vzájemná výpomoc během významných svátků. Např. když křesťané připravují výzdobu kostela před Vánoci, muslimové jim s tím pomáhají. No a stejně to funguje i naopak. O něčem takovém jsme opravdu ještě na žádném jiném místě v Indonésii neslyšeli. Většinou lidé žijí ve stejných ulicích, navzájem se respektují, ale každý ve finále řeší jen to svoje.
Když jsme vypili kávu, Andy nám chtěl ukázat nádherné dílo, na kterém teď postupně pracují. Zavedl nás na nedaleké místo, kde na pláži stála rozestavěná loď. Tu Andy navrhl a jeden moc šikovný soused ji pro jejich šéfa, pana Dipa, staví. Zase jsme měli oči navrch hlavy a jsme přesvědčeni, že to jednou bude moc krásná loď. Už teď bylo zřejmé, že je její provedení velmi precizní.
Když jsme se bavili o našich plánech pro dnešní den, kluci nám doporučili, že nedaleko od nás jsou moc hezké výhledy na oceán a navíc se tu dá i na několika místech šnorchlovat. Mistr Jeto nám nabídl, že se tam rád vypraví s námi, ale že je určitě potřeba, abychom si nejdříve dali oběd. Byli jsme rádi, že se našim hostitelům budeme moci konečně alespoň trochu revanšovat, a tak jsme se začali zvedat, že někam zajedeme a všechny pozveme. Ani tentokrát nám to ale nevyšlo a oběd jsme dostali uvnitř ve vile.
V průběhu oběda nám bylo nadhozeno, že bychom tu mohli zůstat ještě jednu noc a večer udělat společně barbecue. S tím jsme nadšeně souhlasili a byli rádi, že alespoň ryby můžeme zaplatit my. Jediné, co mě v tu chvíli opravdu mrzelo, bylo to, že jsme ráno nenechali postavený stan.
Pak už jsme konečně vyrazili na šnorchlovací výlet. Pobřeží tu bylo moc hezké a výhledy na oceán opravdu překrásné, leč šnorchlování už jsme zažili hezčí. Pravdou je, že jsme nějaké ty rybky i korály viděli, ale bohužel byla rozvířená voda, a tak bylo na dno špatně vidět. Postupně jsme zastavili na dvou šnorchlovacích místech, přičemž na tom druhém se Jeto snažil ulovit langustu. Asi po 30 minutách vylezl z vody s tím, že viděl dva opravdu ohromné, ale byly moc mrštní, mrchy. Pravdou také je, že tu byl celkem silný proud, takže by spíš bylo velké překvapení, kdyby se mu podařilo jednoho z nich trefit.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u stánku, který nám byl doporučen pro nákup alkoholu. Místní Sopi se vyrábí z plodů palmy olejné a překvapivě chutná velmi dobře. Po příjezdu zpátky k vile jsme byli moc vděční za to, že jsme mohli využít koupelnu. Oba jsme se rádi odsolili a já možná ještě o něco víc než Ondra, protože se mi pod plavkama již před několika dny objevila celkem nepříjemná vyrážka. Ačkoliv mám vodu opravdu moc ráda, tyhle koupací výlety pro mě začínají být trošku utrpením… po vykoupání jsme zase postavili stan a zbytek odpoledne proseděli s našimi hostiteli.
K večeři se nás sešlo celkem 5 a za 100 000 IDR, tedy 150 Kč jsme měli jednu ohromnou a několik menších rybek. Barbecue se vydařilo: povídalo se, zpívalo se a pilo se. Ve veselé náladě se potom také šlo spát. Myslím si, že Ondra stejně tak jako já usínal plný úžasných dojmů z dnešního dne.
