Na Lombok a dál - den 30. Wologai
15. 8. 2023
Tento den začal jako každý jiný tím, že jsem se vzbudil. Na dnešek, žádné velké plány nebyly. Měli jsme opustit vesnici Kelimutu a vydat se směrem na přístav Aemere, odkud máme za tři dny odplouvat na ostrov Sumba. Díky tomu, že v Aemere máme být až za dva dny a vzdálenost, kterou máme překonat, je pouhých 160 kilometrů, máme moře času. Jelikož jsme neměli na nadcházející dny žádné ubytování, dopoledne jsme trávili balením a mapováním míst na případné stanování. Než jsme vytipovali nějaké místo, které by se dalo použít, klepe na nás majitel a zdvořile se ptá, kdy vypadneme, aby mohl připravit pokoj pro hosty, kteří přijedou po nás. Naházíme věci na motorku, dáme ještě rychlou cigaretu a vyrážíme směr Ende.
Cestou do Ende jsme si udělali menší zastávku v tradiční vesničce Wologai. Zastávka to byla vcelku krátká a příjemná. Vesnice už sice neslouží k trvalému bydlení a to od doby, kdy celá shořela, ale pořád zde vládne duch a atmosféra místních obyvatel, kteří ji opět celou vystavěli. Vesnice nyní
slouží místním lidem k obřadům a ceremoniím např. k uctění svých předků. I když v dnešní době slouží vesnice spíše jako skanzen, bylo hezké ji navštívit. Dozvěděli jsme se zase nové informace o životě místních lidí, ochutnali jejich ručně mletou kávu a díky naší drzosti i odvaze zároveň jsem poprvé ochutnal betel.
Z Wologai jsme jeli do Ende, kde byl plán dát oběd. Po vydatném obědě jsme zajeli do místní pekárny na malý dezert. Díky tomu, že bylo něco okolo půl druhé odpoledne a naše vytypované místo na stanování už bylo nedaleko, rozhodli jsme se pokračovat o kus dál a najít místo jiné. Ale dost jsme se přepočítali: dál byly jen samé kamenité pláže nebo možnost vydat se více na severně do hor, kam se nám moc nechtělo. Na přenocování v horách nejsme vybaveni, deka z letadla je super, ale moc nezahřeje. A tak jsme po dalších patnácti kilometrech zastavili na kafe. Já jsem tento čas využil a procházel google mapy. Našel jsme v nedaleké vesnici nádherný travnatý palmový park. Jediné, v čem jsem viděl zádrhel, byl čas, kdy park zavírá. Ale moc možností tu nebylo, při nejhorším pojedeme dál… A tak jsme vyrazili.
Po příjezdu do města Tenggara ke zmíněnému parku jsme byli trošku překvapeni, že tam stojí vila jako hrad.
Zaparkovali jsme motorku a šli to tam omrknout. Obcházeli jsme vilu kolem dokola, dokud jsme nenarazil na garáž, kde chlapík ladil svojí motorku. Nesměle jsme k němu přistoupili a zeptali se ho, jestli by tu nešlo stanovat jednu noc. On, že by to neměl být problém, ale že se musí ještě zeptat bratra. Když brácha vylezl z domu, mysleli jsme, že nás požene sviňským krokem pryč. Ale opak byl pravdou. Řekl nám, ať si vybereme místo, kdekoliv chceme, a ukázal nám, kam můžeme na záchod či kde si můžeme dát sprchu. Stáli jsme tam jako opatření. Toto jsme vůbec nečekali. Poděkovali jsme a šli stavět stan. Než jsem zapíchl poslední kolík do země, dorazili oba bratři za námi, jestli ještě něco nepotřebujeme. Chtěli jsme se nějak revanšovat, a tak jsme je pozvali na večeři. Když jsem myslel, že jsme domluveni, bráchové zmizeli a za chvíli se objevil mladší na motorce a řekl mi, ať nasednu. V tuto chvíli se projevila jazyková bariéra a já zjistil, že jsme se špatně pochopili. Jídlo jsem dovezl jen pro nás dva. Slupli jsme ho s Peťkou a šli spát.