15. 8. 2023
Tento den začal jako každý jiný tím, že jsem se vzbudil s tím, že na dnešek žádné velké plány nejsou. Měli jsme v plánu opustit vesnici Kelimutu a vydat se směrem k přístavu Aimere, odkud nám za tři dny odplouvá trajekt na ostrov Sumba. Díky tomu, že v Aimere máme být až za dva dny, a vzdálenost, kterou máme překonat, je pouhých 160 kilometrů, máme moře času. Protože jsme si na nadcházející dny nezajistili žádné ubytování, dopoledne jsme trávili balením a mapováním míst na případné stanování. Než jsme si vytipovali nějaké místo, které by se dalo ke stanování využít, klepal na nás majitel a zdvořile se ptal, kdy hodláme vypadnout. Prostě potřeboval připravit pokoj pro hosty, kteří přijedou po nás. Naházeli jsme věci na motorku, dali si ještě poslední rychlou cigaretu a vyrazili směr Ende.
Cestou do Ende jsme si udělali menší zastávku v tradiční vesničce Wologai. Zastávka to byla vcelku krátká a příjemná. Vesnice už sice neslouží k trvalému bydlení a to od doby, kdy celá shořela, ale pořád zde vládne duch a atmosféra místních obyvatel, kteří ji opět celou vystavěli. Vesnice nyní slouží místním lidem k obřadům a ceremoniím např. k uctění jejich předků. I když v dnešní době slouží vesnice spíše jako skanzen, bylo hezké ji navštívit. Dozvěděli jsme se zase nové informace o životě místních lidí, ochutnali jejich ručně mletou kávu a díky naší drzosti i odvaze jsem také poprvé ochutnal betel.
Z Wologai jsme jeli do Ende, kde bylo v plán dát si oběd. Po vydatném obědě jsme zajeli do místní pekárny na malý dezert. Díky tomu, že bylo něco okolo půl druhé odpoledne a naše vytipované místo na stanování už bylo jen pár kilometrů před námi, rozhodli jsme se pokračovat v cestě o kus dál a najít místo jiné. Bohužel jsme se ale dost přepočítali. Dál byly cestou jen samé kamenité pláže. také se nabízela možnost vydat se více na sever, do hor, kam se nám moc nechtělo, protože na nocování v horách nejsme vybaveni. Deka ukradená z letadla je sice super, ale moc nezahřeje. Když jsme tedy po dalších patnácti kilometrech zastavili na kafe, já jsem tento čas využil a procházel google mapy. Našel jsme v nedaleké vesnici nádherný travnatý palmový park. Jediné, v čem jsem viděl zádrhel, byla jeho zavíračka. Když jsem ještě jednou prohlédl mapu našeho okolí, bylo rozhodnuto. Tohle nebo nic, pokus a omyl, buď a nebo... však vy víte, co tím myslím. A tak jsme vyrazili.
Po příjezdu do města Nangaroro ke zmíněnému parku jsme byli trošku překvapeni, že tam stojí vila jako hrad. Zaparkovali jsme motorku a šli to tam omrknout. Obcházeli jsme vilu kolem dokola, dokud jsme nenarazili na garáž, kde chlapík ladil svojí motorku. Nesměle jsme k němu přistoupili a zeptali se ho, samozřejmě za pomoci překladače, jestli by tu šlo jednu noc přespat pod stanem. On si přečetl, co mu ukazujeme, krátce se zamyslel a řekl nám, že by to neměl být problém, ale že se musí ještě zeptat bratra. Když brácha vylezl z domu, mysleli jsme si, že nás požene svinským krokem pryč. Ale opak byl pravdou. Řekl nám, ať si vybereme místo, kdekoliv chceme, a ukázal nám, kam můžeme na záchod a kde si můžeme dát sprchu. Stáli jsme tam jako opatření. Toto jsme vůbec nečekali! Srdečně jsme mu poděkovali a šli stavět stan. Než jsem zapíchl poslední kolík do země, dorazili oba bratři za námi, jestli ještě něco nepotřebujeme. Chtěli jsme se nějak revanšovat, a tak jsme je pozvali na večeři. Když jsem myslel, že jsme domluveni, bráchové zmizeli a za chvíli se objevil mladší na motorce a řekl mi, ať nasednu. V tuto chvíli vyplula na povrch jazyková bariéra a já zjistil, že jsme se ohledně večeře špatně pochopili. Kluci si mysleli, že se jich ptáme, kde si tady v okolí můžeme koupit večeři. Tak se tedy stalo, že jsem dovezl jídlo jen pro mě a pro Péťu. Jen co jsme ho slupli, zalezli jsme do stanu a šli spát.