top of page

Na Lombok a dál - den 29. Kelimutu

Aktualizováno: před 7 dny

14. 8. 2023


Budík nám zazvonil ve 4 hodiny ráno a já jsem vyslala Ondru, aby šel zjistit, jestli je venku zataženo. Než se stihl vrátit z průzkumu, při kterém si dal cigaretu, byla jsem už rozhodnutá, že tak jako tak vyrážíme nahoru, na Kelimutu. Ve chvíli, kdy šel zkontrolovat počasí, zataženo bylo. Než jsme se ale během dalších 20 minut stihli vykopat ven, oblečeni do všeho teplého, co s sebou vozíme, bylo jasno.


Cesta směrem na parkoviště pod národním parkem Kelimutu se vlnila, klikatila a samozřejmě stoupala. Na parkoviště jsme dojeli asi za 30 minut a rangerům zaplatili 150 000 IDR na osobu (225,-). Cestou jsme měli nad našimi hlavami mnoho hvězd a také malý, ale silně zářící srpek měsíce. Vzhledem k tomu, že bylo úplně jasno, byl vedle přesvíceného srpku letmo vidět i stín Měsíce jako celku. Bylo to velmi působivé. Když jsme zaparkovali, viděli jsme, že obloha na východě již začíná růžovět. Proto jsme nelenili a spěchali, abychom si stihli východ slunce užít z vrcholu hory/sopky. Možná se ptáte proč? Ale já to bohužel nevím. Vím ale, že je mezi místními zvyk být nahoře před svítáním zakořeněn více, než příběhy o tom, jak probíhala druhá světová nebo třeba informace, kde se nachází Evropa... To, že se na sopku jde v noci, na východ slunce jste na jejím vrcholu a pak se postupně vracíte dolů je základní informací všeobecného rozhledu, a tak se to prostě musí brát.


Jak jsme si tak šlapali do kopce, najednou jsme potkali odbočku. Ta vedla k vyhlídce na první ze třech jezer. Věděli jsme, že pospíchat dál již nemá smysl, a tak jsme odbočili na místo, kde byl výhled naprosto úchvatný, a navíc, jako bonus, jsme tam byli sami. Východ slunce byl zase jednou úchvatný a my jsme si ho užili jen spolu, daleko od všech ostatních návštěvníků.


Východ slunce nad Kelimutu, Flores, Indonésie
Východ slunce nad Kelimutu

Jakmile se rozednělo, začali jsme stoupat na úplný vrchol, odkud mají být vidět všechna 3 jezera. Tam jsme měli v plánu počkat do okamžiku, kdy začne každoroční průvod lidí Lio. Tito lidé věří tomu, že duše jejich zemřelých končí právě zde, na posvátném území sopky Kelimutu. Tady jsou lidské duše rozděleny do 3 kategorií, a právě proto má každé ze tří jezer jinou barvu vody. Jedno jezero je určeno pro mladé lidi, další zase pro staré a to třetí je pro ty zlé. Stejně jako křesťané, kteří mají svatého Petra u brány nebeské, i Lio lidé mají podobného dveřníka. Ten rozhoduje o tom, která duše poputuje do jakého jezera. Lio lidé během dnešního dne přicházejí k jezeru nejen uctít památku svých bližních, ale také jim poděkovat za předcházející rok a pomodlit se za ten další.



Opravdu moc jsme chtěli jejich průvod vidět, a tak jsme nahoře čekali až do 8 hodin. Od správců jsme měli informaci, že měl průvod začít už v 7:20. Těsně po 8. hodině ranní k nám přišel jeden z rangerů, aby nás informoval o tom, že je nutné horu kompletně vyklidit, aby mohli Lio lidé přijít. Vrátili jsme se tak na parkoviště, kde se jich již sešly nemalé zástupy. Tam jsme čekali další 2 hodiny, ale vzhledem k tomu, že auta neustále přivážela další a další účastníky, nakonec jsme to vzdali. Vrátili jsme se na naše ubytování, dali si snídani a šli si na pár hodin odpočinout.



V 1 hodinu odpoledne se vrátila naše sousedka Martine z Francie, která na vrcholu vydržela čekat až do doby, než se všichni Liové shromáždili a průvod začal. Říkala nám, že to bylo hezké, že lidé hráli na různé hudební nástroje a pomalu postupovali nahoru k jezerům. Trochu nás mrzelo, že jsme to neviděli, ale na druhou stránku jsme byli rádi, že jsme tam nemuseli čekáním strávit další 2 hodiny.


Když jsme se už úplně probrali, vyrazili jsme na pozdní oběd do místní restaurace, spíše do warungu, kde jsem si objednala lokální specialitu - Rumpu Rampe. Jednalo se o dušenou zeleninu s kokosem a bylo to opravdu výborné. I to dlouhé čekání na jídlo za to vlastně nakonec stálo. Po jídle jsme si ještě zajeli k vodopádu, který je přímo tady ve vesnici. Cesta k němu byla krátká a vodopád to bylo hezký. Popravdě jsme už vodopádů v Indonésii viděli opravdu hodně, takže je těžké být z každého dalšího nadšen. Pravdou ale je, že nás tu zaujal velký obsah železa ve vodě, který nechával na skále, po které voda stékala, zlatavé odlesky.



Na večeři jsme zašli zase do stejné restaurace, jako předcházející dva dny. Ale až dnes jsme sem dorazili o něco později, a tak jsme stihli živou hudbu. Předchozí večery, když se tu začalo hrát, jsme už leželi v pelíšku. Členem kapely, která tu hrála, byl i náš domácí. Zas a znovu jsme byli překvapeni tím, jak jsou Indonésané muzikálně založení. Být tohle v Čechách, Doremi nebude taková fraška.

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Bình luận


bottom of page