Na Lombok a dál - den 29. Kelimutu
14. 8. 2023
Budík nám zazvonil ve 4 hodiny ráno a já jsem vyslala Ondru, aby šel zjistit, jestli je venku zataženo. Než se stihl vrátit z průzkumu, při kterém si dal cigaretu, byla jsem už rozhodnutá, že tak jako tak vyrážíme nahoru, na Kelimutu. Ve chvíli, kdy šel zkontrolovat počasí, zataženo bylo. Než jsme se ale během dalších 20 minut stihli vykopat ven, oblečeni do všeho teplého, co s sebou vozíme, bylo jasno.
Cesta směrem na parkoviště se vlnila a klikatila a samozřejmě stoupala. Na parkoviště jsme dojeli asi za 30 minut a rangerům zaplatili 150 000 na osobu (225,-). Cestou jsme viděli mnoho hvězd a také srpek měsíce, ale vzhledem k tomu, jak moc jasno tady bylo, byl letmo vidět i odraz měsíce jako celku. Bylo to velmi působivé. Když jsme zaparkovali, viděli jsme, že obloha na východě již začíná být růžová. Proto jsme nelenili a spěchali, abychom si stihli východ slunce užít z vrcholu. Cestou jsme potkali odbočku, která vedla k vyhlídce na první z jezer. Věděli jsme, že pospíchat dál již nemá smysl, a tak jsme odbočili na místo, kde byl výhled naprosto úchvatný, a navíc jako bonus jsme tam byli sami.
Východ slunce tu bylo úchvatný, stejně jako všude jinde v horách. Ono popravdě i na pobřeží je o co stát. Prostě východy a západy slunce jsou kouzelné, ať jste kdekoliv.
Jakmile se rozednilo, začali jsme stoupat na vrchol, odkud mají být vidět všechna 3 jezera. Pak jsme měli v plánu tu počkat, dokud nezačne každoroční průvod lidí Lio, kteří věří tomu, že duše jejich mrtvých končí právě na posvátném území sopky Kelimutu. Protože má každé jezero jinou barvu, lidské duše jsou rozděleny do 3 kategorií. Jedno jezero je určeno pro mladé, další pro staré a třetí pro ty zlé. Stejně jako křesťané, kteří mají svatého Petra u brány nebeské, i Lio lidé mají podobného dveřníka. Ten rozhoduje, která duše poputuje do kterého jezera. Navíc během dnešního dne přicházejí k jezeru nejen uctít památku svých bližních, ale také poděkovat za předcházející rok a pomodlit se za ten příští.
Opravdu moc jsme chtěli jejich průvod vidět, a tak jsme nahoře čekali až do 8 hodin. Od správců jsme měli informaci, že by průvod měl začít v 7:20. Těsně po 8. hodině ranní k nám přišel jeden z rangerů, aby nás informoval o tom, že je nutné horu kompletně vyklidit, aby Lio lidé mohli přijít. Vrátili jsme se tak na parkoviště, kde se již první z nich objevili. Tam jsme čekali další 2 hodiny, ale vzhledem k tomu, že auta neustále přivážela další a další účastníky, nakonec jsme to vzdali. Vrátili jsme se na naše ubytování, dali si snídani a šli si na pár hodin odpočinout.
V 1 hodinu odpoledne se vrátila naše sousedka Martine z Francie, která tam vydržela čekat až do doby, než se všichni shromáždili a průvod začal. Říkala nám, že to bylo hezké, že lidé hráli na různé hudební nástroje a pomalu postupovali nahoru k jezerům. Trochu nás mrzelo, že jsme to neviděli, ale na druhou stránku jsme byli rádi, že jsme tam nemuseli čekáním strávit další 2 hodiny.
Když jsme se už úplně probrali, vyrazili jsme na pozdní oběd do místní restaurace, spíše do warungu, kde jsem si objednala místní specialitu - Rumpu Rampe. Jednalo se o dušenou zeleninu s kokosem a bylo to opravdu výborné. I to dlouhé čekání na jídlo za to vlastně nakonec stálo. Po jídle jsme si ještě zajeli k vodopádu, který je přímo tady ve vesnici. Cesta k němu byla krátká a vodopád to bylo hezký. Popravdě jsme už vodopádů v Indonésii viděli opravdu hodně, takže je těžké být z každého dalšího nadšen. Pravdou ale je, že nás tu zaujal velký obsah železa ve vodě, který nechával na skále, po které voda protékala, zlatavé odlesky.
Na večeři jsme zašli zase do stejné restaurace, jako předcházející dva dny. Dnes ale poprvé jsme sem přišli o něco později, a tak jsme stihli živou hudbu. Předchozí večery, když se tu začalo hrát, jsme už leželi v pelíšku. Členem kapely, která tu hrála, byl i náš domácí. Zas a znovu jsme byli překvapeni tím, jak jsou Indonésané muzikálně založení. Být tohle v Čechách, Doremi nebude taková fraška.