13. 8. 2023
Dnes, jelikož je neděle, neplánovali jsme žádná turistická místa, protože v tyto dny jsou dražší vstupy. Proto jsme zvolili výlet do krásné zátoky vzdálené padesát kilometrů od našeho ubytování. Dopoledne jsme relaxovali a lenošili na ubytování a v jedenáct hodin jsme se vydali na výlet na pláž Koka.
Cesta přes hory byla klikatá, ale malebná. Všude kolem nás bujná vegetace a sem tam se nám naskytl výhled do údolí, za kterým se rozpínal nekonečný oceán. Asi po hodině a půl jízdy jsme dorazili na místo, kde jsme zaplatili vstupné. Odsud jsme pokračovali ještě malý kousek v cestě dál, než jsme dojeli blíže k pláži, kde na nás čekalo nemilé překvapení. Narazili jsme na další zátarasu a místní po nás chtěli další peníze. Absolutně jsme nechápali, proč bychom měli platit znovu, když máme tuto kratochvíli už jednou za sebou. Péťa se do toho hned opřela a chtěla lístek o zaplacení a vyhrožovala, že pokud ho nedostane, nic znovu platit nebude. Lístek samozřejmě nikdo neměl, ale bez poplatku nás odmítali pustit dál. Vypadá to trochu jako patová situace, že? Nakonec to dopadlo tak, že chlapi snížili cenu na polovinu a my, i když neradi, jsme ji uhradili. Vjezd na pláž tak byl konečně volný. Zaparkovali jsme motorku a vytahovali si z ní věci, když vtom vedle nás zaparkoval chlapík (zjevně také cizinec) a z motorky vytáhl arak.
Hned jsme s ním zabředli hovor, načež nám na znamení vzájemného přátelství poslal svou láhev araku. V tu chvíli se nedalo dělat nic jiného, než mu na oplátku poslat láhev naši. Po degustaci a vzájemném představení jsme začali zlehka vyzvídat. Rodney je z JAR, ale žije na Bali a cestuje po Indonésii stejně jako my. Společně jsme se přesunuli na pláž, ale potom jsme se rozdělili. Rodney se šel projít po pláži a udělat pár fotek a my se šli vykoupat do oceánu. Do hodinky jsme se opět sešli v nedalekém warungu, kde jsme nadále pokračovali v přátelském rozhovoru a během toho se i výborně najedli. K jídlu jsme si vybrali nečekaně rybu a majitel nám z ní udělal dvouchodové menu. Výbornou rybí polévku a krásné rybí steaky. Oběd mě natolik zmohl, že jsem to zaparkoval do nedaleké hamaky a na hodinu usnul. Když jsem se probral, Rodney akorát nasedal na motorku a Péťa si četla. Přesunul jsem se ke stolu a dal si kávu, abych se probral a trochu rozproudil krev, než vyrazíme na cestu zpět.
Cesta na ubytování byla tak trochu nevšední. Po několika kilometrech jsme dojeli partu mlaďáků, kteří si zpříjemňovali cestování kapkou alkoholu. Nevšední na tom bylo to, že první část party jela na korbě pickupu a druhá půlka jela na motorkách. Ti, co jeli na autě, tam měli udělaný bar, kde rozlévali alkohol a odsud jej podávali ostatním, co jeli na motorkách. Když si všimli, že za nimi jedeme a jsme u vytržení z toho, co tam předvádějí, pozvali nás, ať se k nim připojíme. Péťa z tohoto pozvání nadšená nebyla a namítala, že je to vcelku nebezpečná zábava... Ale mně to i přes Petiny námitky nedalo a zapojil jsem se do spanilé jízdy. Pravdou je, že vyžadovaný manévr nepatřil zrovna k těm nejjednodušším, které jsem kdy v životě na motorce vyzkoušel. Na druhou stránku to ale byl jeden z nejzábavnějších momemtů, které jsem na motorce prožil. Silnice byla pořádně klikatá a já musel zvládnout hned několik manévrů: najet vedle pickupu, sladit s ním nejen rychlost i styl, kterým najížděl do zatáček, pustit se jednou rukou řidítek a převzít si kelímek s nápojem. Ten jsem pak potřeboval vypít a stejným přibližováním manévrem kelímek vrátit. Co vám budu povídat...Byl to zážitek, který jsem si prostě nemohl nechat ujít!
Po příjezdu na ubytování jsme dali sprchu a vyrazili na večeři. Po jídle jsme šli rovnou do pelechu a spát, protože ráno budeme vstávat už ve 4:00.