Na Lombok a dál. - den 27. Jak na Sumbu

12. 8. 2023

Jak už Ondra psal, na předchozí noc jsme si vzali ubytování. Pravdou je, že po celodenním šnorchlování bylo potřeba se trochu odsolit. Na Bookingu jsme sice měli předvybrané asi nejoblíbenější ubytování v této lokaci, ale jako už mnohokrát, bylo plně obsazené. Je jasné, že Flores rozhodně zažívá turistickou expanzi. Pravdou je, že jsme zatím nepotkali nikoho dalšího z České republiky, ale Francouzů a Italů je tu opravdu hodně. Musím uznat, že jsme se shodli na tom, že je opravdová škoda, že my, jakožto Češi, nenavštěvujeme moc často nové turistické lokace, které mají hodně co nabídnout. Lidi pozor, Flores je rozhodně jednou z nich! Ale abych se vrátila k tomu, co se u nás děje. Ubytování jsme měli perfektní. Tak pohodlnou postel jako tady jsme v Indonésii (možná ještě nikde ve světě) na hotelu neměli. A snídaně? Prostě perfektní! Dostali jsme kávu, omeletu z několika vajec, dvě malé houstičky a plný talíř ovoce.

Když jsme opět vyrazili, věděli jsme, že máme namířeno ke Kelimutu. Jedná se o sopečný útvar se 3 jezery různých barev. Mysleli jsme si ale, že si cestou najdeme nějaké to místo, kde bychom mohli strávit noc ve stanu. Rezervaci v Kelimutu jsem projistotu udělala s předstihem. Bohužel už opět nebylo volné ubytování, které jsme měli vyhlídnuté. I tak jsem ale radši nechtěla riskovat, že bychom museli bydlet někde, kde nechceme. Věděli jsme, že pod stanem to nebude možné, protože v horách bývá v noci opravdu moc velká zima na to, abychom leželi ve stanu ve spacáku.

Cestou jsme měli jen jednu plánovanou zastávku, a to na pláži s modrými kameny. Když jsme tu ale zastavili, zjistili jsme, že hodně kamenů je z pláže vybíraných a poházených kolem cesty. Zřejmě proto, že je místní lidé prodávají… I tak ale to místo měla něco do sebe. Kamínky takové barvy jsem opravdu ještě nikde neviděla. Byly od světle modré, přes tmavší až po fialovou. Hned jsem si vzpoměla na jednu kamarádku z Brna, která určitě bude mít velkou radost, až jí odsud nějaký ten exemplář přivezu. Pár malých uhlazených kamínků jsme tedy sebrali, dali si kávu a pokračovali v cestě dál.

Když jsme projížděli o kousek dál kolem skály, která se tyčila vedle cesty, všimla jsem si, že ony krásné modré ohlazené kamínky tvoří jednu z vrstev té skály. Byl to jasný důkaz toho, že tyhle modré kamínky jsou tu už velmi, velmi dlouho, a také toho, že  tu moře dříve sahalo mnohem výš. Takové chvíle mě vždycky nutí přemýšlet nad tím, jak jsou naše životy krátké a jak moc je potřeba si je užívat. Jsem ráda, že přesně to s Ondrou děláme.

Další naše zastávka byla v obci Ende. Kdesi na internetu jsem našla informaci o tom, že by odsud také měl jezdit trajekt směrem na Sumbu. Zastavili jsme tedy v přístavu a šli se zeptat, zda to tak je či není. Když jsme před několika dny potkali trio indonéských kluků na velkých mašinách, říkali nám, že jediná možnost, jak se z ostrova Flores dostat na Sumbu napřímo, je trajektem z města Aemere - to je to město, kde jsme spali u pláže na fotbalovém hřišti. Tady v přístavu nám to potvrdili. Bylo nám tedy jasné, že pokud budeme chtít z Floresu na Sumbu, budeme se muset vracet téměř po svých stopách. No a protože oba dva neradi chodíme nebo jezdíme tam i zpátky stejnou cestou, začali jsme zvažovat, jestli nedojedeme no úplný východ Floresu a nepřeskočíme ještě na nějaký další ostrovy. Úplně jsme se nerozhodli, budeme to ještě muset probrat.

Od Ende už se silnice začala zvedat a kroutit dál od moře, a tak bylo jasné, že stan pro dnešní noc padá. Rychle jsme udělali ještě rezervaci na dnešní noc, a to ve stejném místě, kde máme strávit následující dvě noci. Naštěstí se nám to povedlo, a tak nám už nic nebránilo v tom, abychom se přesunuli do blízkosti Kelimutu.

Poté, co jsme se ubytovali, skončili jsme na večeři do restaurace evropského stylu a šli chrnět.