7. 9. 2023
Už včera, když jsme projížděli přes hlavní město Lomboku Mataram, všimla jsem si, že se nedaleko hlavní cesty nachází velice zajímavý hřbitov. Takový jsme tu vlastně ještě neviděli, a tak jsem věděla, že až se budeme vracet do přístavu, určitě se tam budu chtít na chvilku zastavit a porozhlédnout. Ráno jsme to ještě probrali s Wirem a ten samozřejmě hned věděl, o čem mluvím, a tak nás tam vzal.
Místo to bylo opravdu neuvěřitelné, už jen proto, že ty hroby byly opravdu velmi působivé. Většina z nich zabírala až neuvěřitelnou rozlohu a byla vyvedená do nejjemnějších detailů. Náhrobky byly tak ohromné, že mi z toho až přecházel zrak. Často tu byli zobrazováni draci, což člověka ani moc nepřekvapí, ale některé na sobě měly křesťanskou tematiku, což už trošičku nečekané bylo. Nejvíc ze všeho nás ale překvapilo to, co nám k tomu všemu řekl Wir. Největším šokem pro nás nebyla cena náhrobků, protože už z jejich velikosti a honosnosti bylo jasné, že se nebavíme o několika tisících, ale spíše o stovkách tisíc. To nejzajímavější byl ale rituál, kdy jednou ročně příbuzní k hrobu chodí a v takových "udírnách", které jsou součástí hrobů, tu pálí vše, co by nebožtík mohl v posmrtném životě potřebovat. A to prosím včetně peněz! Protože se ale reálné peníze pálit nesmí, tak existují speciální směnárny, kde pozůstalí mohou vyměnit reálné peníze za ty, které jsou určeny pro pálení...jako vážně? Dokážete si představit lepší byznys než to, že máte jednu takovou směnárnu? My tedy asi ne :)
Čínský hřbitov jsme nakonec nenavštívili jeden, ale dva, přičemž ten druhý byl ještě honosnější. Však se jukněte na fotky. Bylo to vážně neuvěřitelné. Bohužel ale čas neúprosně letěl kupředu, dopoledne pomalu končilo a my chtěli ještě dnes stihnout dojet zpátky na Bali. Nezbylo nám tedy nic jiného, než se rozloučit s Wirem a vyrazit směrem do přístavu.
Nalodění na trajekt proběhlo tentokrát velmi rychle. Než jsme si v přístavu snědli bakso (knedlíčkovou polévku), už jsme mohli najet na trajekt. Z minulé cesty jsme již věděli, že na Bali v přístavu nefunguje jedno ze dvou pohyblivých mol, a tak jsme ani tak rychlý odjezd nečekali. Nebudu lhát, že nás to mile překvapilo a my se radovali, že stihneme domů dojet za světla. Přece jen to máme od přístavu domů ještě dvě hodiny jízdy. Jenže!!!
Sice jsme už za 3 hodiny byli na dohled přístavu Padangbai, ale bohužel jsme až tady zjistili, že port stále opravený není, a tak místo doplutí toho posledního kilometru a rychlého vylodění vše pokračovalo skoro dvouhodinovým čekáním na to, než se místo uvolní. Teda, čekat tahkle na dohled bylo opravdu frustrující. Čím déle jsme čekali, tím jasnější bylo, že domů za světla nedojedeme.
Tma nás zastihla asi půlhodinku poté, co jsme vyrazili. A kromě ní jsme se nachomýtli k dopravní nehodě. Ani jsme moc nevěděli, co se stalo. Asi jak pán, který z motorky spadnul, převážel nějaký náklad, tak se mu vyklopil a on situaci nezvládl. Každopádně Ondra hned nahodil výstražná světla a šel mu pomáhat a já se snažila pomocí světla mého telefonu řítící se auta odklonit tak, aby z celé situace nebylo mnohem větší neštěstí. Veškeré naše manévry byly sice docela nebezpečné, ale především úspěšné, a tak už jsme za pár minut mohli ujíždět dál. O pána, který si asi trochu pochroumal nohu, se začali starat místní, kteří přece jen tyhle věci zvládnou lépe. Ne kvůli tomu, že by jejich průprava první pomoci byla lepší než ta naše, ale kvůli tomu, že je neblokuje řečová bariéra a na rovinu také proto, že případně alespoň vědí, kam by mohli zavolat o pomoc. Nicméně pán vypadal, že ho kromě nohy nic nebolí, takže jsme ho s klidným svědomím nechali v péči místních. Tentokrát to dopadlo relativně dobře...
Domů jsme se dostali někdy kolem osmé hodiny večerní a byli hodně unavení, ale šťastní, že jsme zvládli další, již naši druhou indonéskou expedici za poznáním.
PÁR SLOV ZÁVĚREM
Tato naše cesta byla o 16 dnů delší, než když jsme putovali po Jávě, a zvládli jsme během ní navštívit celkem 9 ostrovů. Těmi velkými jsou Lombok, Sumbawa, Flores a Sumba a mimo ně jsme se podívali i na několik menších ostrůvků, a to konkrétně pulau Moyo u Sumbawy, v Komodském národním parku pak ostrovy Komodo a Padar a severně nad Floresem v oblasti zvané 17 ostrovů to byly pulau Rutong a pulau Tiga.
Co do kilometrů ujetých na motorce to bylo hodně podobné jako výlet na Jávu. Konkrétně jsme tu ujeli 4.336 km, takže to bylo o 250 km méně než na Jávě. Ačkoliv kilometry ujeté na motorce jsou velmi podobné, trajekty jsou pak velkým rozdílem. První cesta si vyžádala celkem 2-3 hodiny strávené na trajektech, trato cesta pak spíše 3-4 dny.
Finančně se pak opět jednalo o podobnou částku jako při prvním výletu. Za oba dva jsme zaplatili přibližně 65.000 Kč. Nižší cenu nám určitě částečně zajistilo i to, že jsme často spali pod stanem. Ačkoliv se stanování např. na Bali moc nedoporučuje, jinde v Indonésii je stan rozhodně výhodou, což se nám opravdu potvrdilo. Kromě toho, že spíte na nádherných místech, tak také ušetříte nějakou tu korunu.