3. 3. 2023
A zase na cestu a zase daleko. Dnes nám ale počasí přálo, takže cestování bylo o něco jednodušší a příjemnější než v předcházejících dnech. Kromě běžných zastávek u Indomaretu a Alfamartu (obchody), jsme měli naplánované ještě další dvě. Abyste to pochopili, stejně jako se v Čechách zastavuje na krátký odpočinek u cesty na benzince, tady se zastavuje u obchodu. Na benzince totiž neseženete ani pití a většinou ani záchod. Prostě tam mají jen pohonné hmoty. Na dokoupení vody, na kávu i záchod se tady zastavuje prostě u obchodu. Každá prodejna s potravinami má (většinou ve skladu) záchod, který jakožto zákazník můžete využít. No, pojďme se vrátit k těm dalším dvěma plánovaným zastávkám.
První z nich byla u pláže Timang. Až když se cesta, po které jsme jeli, začala rapidně zhoršovat, napadlo mě, abych se podívala, na nějaké další informace o místě, na které jsme měli namířeno. Na Googlu jsem se dočetla, že jízda na motorce až k pláži nehrozí. Že je cesta velmi kamenitá a je rozhodně lepší, si zde za 350 000 IDR pronajmout jeep, který Vás až k pláži doveze. Protože nás naše mapy přivedly nějakou boční cestou, žádný jeep k pronájmu jsme během jízdy neviděli. Cesta se skutečně zhoršila až nějakých 2,5 km před cílem. Tady jsem Ondrovi řekla, ať zastaví, a přiznala se k tomu, co jsem se na internetu dočetla. Řekla jsem mu taky, že platit 350 000 za to, že nás někdo popoveze dva kiláky tam a dva zpátky mi přijde jako nesmysl. Taková malá procházka ve vedru po Jávě v Indonésii bude jistě fajn, no ne?
Procházka to byla moc pěkná, cesta vedla převážně džunglí s občasnými malými rýžovými a jinými políčky kolem. Dokonce jsme cestou tam potkali babičku bez bot a rýžovým kloboučkem na hlavě. Jak autentické, dalo by se říct i romantické... Jediné, co mě cestou tam děsilo, bylo to, jak cesta klesala. Je totiž všeobecně známou věcí, že co si seběhneš cestou tam, to si cestou zpět nastoupáš. Celkové převýšení 200 metrů nezní nijak šíleně, ale připočteme-li k tomu další proměnné (jako například modré nebe, tropický pás, pozdní dopoledne a tak), už to tak jednoduše nezní. Nebudu Vás napínat, zvládli jsme to tam i zpět, ale návrat byl už "trošičku" náročnější. V cíli naší pěší pouti jsme objevili lanový most, který vedl z útesu na skalnatý ostrůvek nedaleko od pobřeží. Byla možnost si vybrat pro přechod tuto lávku a nebo něco, čemu tady říkali gondola. Jednalo se o takovou plošinu, na kterou si člověk stoupl a obsluha ho přetáhla z jedné strany na druhou. Rozhodli jsme se, že nevyužijeme ani jednu z možností, dali jsme si jen vodu s citrónem a ledem a vydali se na zpáteční cestu. Uff.
Druhá naše zastávka měla být u takového potůčku s krásnou modrou vodou. Mapy nás k němu ale asi přivedli z jiné strany, než je zvykem, a tak naše výprava skončila 8 kilometrů před cílem. Této malé zajížďky jsme ale vůbec nelitovali. Zapíchli jsme to totiž u takového ohromného starého stromu s krásným výhledem na okolní malebnou krajinu a milými obyvateli kolem. Bylo to takové naše malé přivítání zpět na (ve?) Východní Jávě.
Bohužel od této zastávky doprava trochu zhoustlo, tak už se nejelo tak hezky jako celý den předtím. I tak jsme ale zvládli ujet zase víc než 250 kilometrů. Ubytovali jsme se ve městě Blitar. A vzhledem k našemu rozhazování v posledních dnech jsme vybrali lowcost ubytování. Aspoň se tím sníží naše průměrné náklady… "Prosím, prosím, ať mě zase nepokoušou štěnice…"