26. 2. 2023
Dnes to bylo náročné, ale především pro Ondru. Už od rána mu nebylo dobře, měl průjem. Využil tedy záchod na každé zastávce, kterou během téměř 300 kilometrů udělal. Stejně je to ale borec, ono už jen ujet 300 kilometrů na motorce je v indonéských podmínkách celkem náročné. Navíc k tomu ještě jeho potíže… Já bych to nezvládla.
Den to byl opravdu celý strávený na cestách, kdy celou první polovinu mrholilo a druhou půlku bylo polojasno. Cestu jsme tentokrát zvolili velmi dobře, takže většina jízdy hezky rychle odsýpala. Silnice byly na některých místech perfektní, jinde skoro v pořádku a jen asi 10 kilometrů jsme jeli po cestě, kde to rychleji než 20 km/hod nešlo. Provoz byl také ucházející, takže nás nebrzdily zácpy. Na vytypované ubytování jsme dojeli kolem 5. odpoledne. Já jsem si tu dala večeři a Ondra šel odpočívat.
Stále mě nepřestává udivovat, jak zdatní zemědělci Indonésané jsou. Nejdřív jsme projížděli mezi rýžovým poli, která byla ve všech možných stádiích růstu: od čerstvě zoraných polí, přes nasazené malé rostlinky, vzrostlou rýži těsně před sklizní, až po vypalování a přípravu země pro novou sadbu. Cestou jsme viděli na polích už tolik rýže, že je opravdu těžké uvěřit tomu, že Indonésie je největším dovozcem rýže na světě (podle wikipedie tvoří 14% světového dovozu). Pravdou je, že mají hodně milionových měst, ale pravdu také je, že rýži jsme viděli pěstovat všude tam, kde to alespoň trochu jde. A to prosím s minimálním použitím jakékoliv těžké techniky. Veškerá ta práce, která se za pěstováním nejen rýže schovává, je pro moderního člověka skoro nepředstavitelná. Vůbec si nedokáže představit, že by měl svůj život strávit takhle… A přitom lidé, kolem kterých projíždíme, se usmívají. Věřím tomu, že jsou ve svých životech mnohem spokojenější než my v naší uspěchané Evropě.
Kromě rýžových políček jsme projížděli i sady s papájou a kvajávou. Měla jsem sice velkou chuť Onďu poprosit, aby zastavil a já mohla udělat pár fotek, ale v jeho stavu mi bylo hloupé ho rozptylovat. Zkusila jsem tedy alespoň vyfotit něco během jízdy, ale to moc nedopadlo. Taky jsem u cesty často viděla prodávat melouny, ale žádné pole jsem cestou neviděla. Zrovna pěstování těch melounů by mě celkem zajímalo, protože jsme na balkóně na Bali zkusili taky jednu rostlinku nasadit, ale kromě květů a listů by na ní člověk nic dalšího nenašel, určitě né meloun. Mimochodem rajčata dopadla stejně a okurky jsme sklidili asi čtyři, a to ze třech rostlin. Možná právě proto mě zdatnost místních obyvatel tak fascinuje.