TY ALE SMRDĚJ!
9. 2. 2023
Hlavní náplní dne byla jízda na skůtru: jízda po dálnici, jízda po okresce, jízda po polňačce. Ono se lehko řekne jet po dálnici, ale člověk si nesmí představovat takovou tu českou dálnici, kde se dá jet i víc jak 130 kilometrů v hodině. Dálnice v Indonésii má většinou jeden jízdní pruh v každém směru a na oplocení klidně zapomeňte. Spíš si představte, že jedete normálně po okresce, kde jsou mnohdy díry v povrchu a domy kolem. A ono když se řekne jízda po okresce, tak ani ta v Indonésii nevypadá jako u nás. Devadesátkou tam člověk může jet většinou tak jeden kilometr z deseti ujetých. Jen ta polňačka, ta vypadá skoro stejně jako u nás. :) No, abyste získali jakous takous představu o tom, jak rychle je člověk schopný se tady pohybovat, tak těch dnešních posledních 200 kilometrů jsme zvládli za 6,5 hodiny se dvěma krátkýma pauzama. Ráda bych ale zmínila, že jsme chudáka Lulu (naše motorka) vůbec nešetřili. Ráda bych Vám ukázala pár příkladů toho, jak ty cesty tady vypadají, ale bohužel mě dnes vůbec nenapadlo fotit silnice. Věřím ale tomu, že se k tomuto tématu určitě ještě vrátím a tentokrát i s fotodokumentací.
Během všeho toho přesouvání, bláznění a ježdění jsme dopoledne stihli tři mini zastávky. První byla u jeskyně. Tuhle zastávku se nestydím nazvat netopýři na Jávě. Bylo jich tam (a opravdu si myslím, že nepřeháním) tisíce. Mě osobně překvapily hned dvě věci. První, že ta jeskyně byla uprostřed města, a druhá, jak strašně ty malý zvířátka smrděj. Pod touhle jeskyní tekla říčka, kde teda aktuálně probíhalo "velký prádlo" alespoň pěti domácností, a mimo to prádlo v ní byly ryby. Co ryby, giga ryby. Byli to sumci, ale vážně ohromný. Měli tak velký huby, že dokázali spolknout krajíc chleba na jeden zátah. A to je pravda, vážně nekecám.
Druhá naše zastávka byla u jezírka s krásnou barvou vody, které se pro nás stalo příjemným snídaňovým spotem. Vůbec jsem si všimla, že voda v místních řekách a nádržích mívá hrozně sexy barvu. Většinou je modrá, tyrkysová nebo lehce dozelena. No dobře, když je po dešti, je stejná, jako u nás. Hnědá - v odstínech hlíny, která v jejím okolí převažuje. Ale toto jezírko nebyl ten případ. Od jezírka jsme pokračovali ještě k jednomu místu a Mapy.cz nás vedly po okreskách. Nejdřív jsem z toho byla trochu rozladěná, protože mi přišlo, že se pomalu, ale jistě ztrácíme, ale musím uznat, že výhledy tam byly opravdu kouzelné. Nakonec jsem tedy z této prapodivné zkratky byla absolutně nadšená a Onďa jakbysmet. Všude kolem rostla kukuřice na úpatí skal a sem tam se mezi ní objevilo v údolí rýžové políčko. Prostě radost pohledět.
No, jak už máme ve zvyku, 3. místo, které původně bylo v plánu navštívit, jsme nenašli. Asi nebude pro nikoho, kdo četl předcházející dny, překvapením, že to byla zase krápníková jeskyně. Asi na ně máme nějakou smůlu, teda alespoň zatím. Do hotelu ve městě Semarang jsme přijeli úplně vyřízený a totálně špinavý. Ten prach na cestách po nás hold jde jak slepice po flusu.