Na Lombok a dál - den 38. Pán s mačetou
23. 8. 2023
Ráno, jakmile jsme se probudili, sbalili si věci a vyrazili zpět směr Waingapu s tím, že po cestě dáme snídani. Po pár kilometrech jsme na razili na kluka, co u cesty prodával donuty a kobližky. Hned jsme si vzali dva kusy od každého, ještě aby ne, když chtěl korunu padesát za kus. Okamžitě jsme vše u motorky snědli a pokračovali dále. Kousek před Waingapu jsme ještě jednou zastavili, abychom si dali kávu a zabili trochu času. Nechtěli jsme do Waingapu dorazit moc brzy, jelikož jsme měli v plánu si dát v místním warungu výborné saté kambing. Poté, co jsme dali brzký oběd, opustili jsme město a vydali se dále na západ. První zastávka s názvem Wairinding byla nedaleko.
Byla to vyhlídka do okolní nádhernou scenérií. Měli tam dobré zázemí s vystavěnými přístřešky nazývajícími se gazebo, čehož jsme chtěli využít k odpočinku a relaxaci přes polední žár. Místo toho jsme se ale dali do řeči s paní, co prodávala vstupenky a suvenýry. Vysvětlili jsme ji náš problém s nákupem místního alkoholu. Ona na to odvětila, že alkohol a betel zde mají všude v malých obchodech u cesty, ale problém je, že nám místní nerozumí. Pak se nabídla, že se mnou zajede nějaké to čůčo nakoupit. A tak jsem nastartoval motorku, paní si sedla za mě a vyrazili jsme. Obchod byl v celku kousek a do deseti minut jsme byli zpět i s litrem a půl peji. Otevřeli jsme s Péťou první láhev, abychom společně ochutnali, co jsem nakoupil a koukali do mapy, na jaké místo se rozjedeme teď. Po cestě sice máme mnoho krásných míst, ale problém jsou místní lidé, kteří nejsou moc přátelští a snaží se turisty sedřít z kůže. Například postaví přes cestu zátaras a potom s mačetou v ruce vyhrožují, že pokud nezaplatíte požadovanou částku, nenechají vás projet. A přesně takovým nepříjemnostem jsme se chtěli vyhnout. A tak jsme našli vodopád, který nebyl moc navštěvován a vyrazili k němu.
Když jsme se blížili k místu, odkud nám navigace ukazovala, že se vyráží k vodopádu, z ničeho nic cesta končila a všude jen džungle. Naštěstí tam byl dům a u něj velice příjemná rodina, která nám dovolila zaparkovat u nich na zahradě a ukázala jakým směrem se dostaneme k vodopádu. Zaparkoval jsem, vzali jsme si s sebou pár věcí a vyrazili. Pa pár metrech jsme narazili na pána, který udržoval místní zavlažovací kanály. Netvářil se moc přátelsky a pořád na nás něco idonésky. Nám jako na potvoru nechtěl překladač pořádně fungovat, a tak jsme se mu snažili vysvětlit, že indonésky neumíme a máme namířeno na vodopád. On něco mumlal asi v tomto duchu: ,,blbci bílý jsou v Indonésii, neumí ani slovo, mluví jen anglicky, jdou k vodopádu ani pořádně neví kudy, ještě se tady ztratí….blbci’’. Pak všeho nechal, naznačil nám, abychom ho následovali, a šlo se. Přešli jsme přes pár políček, prolezli plotem, vyběhli do kopce a objevili se u něj doma. Venku byl syn s celou rodinou a každý se věnoval nějaké činnosti. Syn tam vyráběl cihly lámáním bílého kamene, jeho manželka se věnovala domácím pracím a děti jen tak probíhali okolo. Když nás spatřili, všeho nechali a šli se podívat, kdo to k dorazil. Pozdravili jsme se a vcelku to bylo příjemné, všichni byli usměvaví a přátelští. Mezi tím vším ruchem pán, který nás sem přivedl, beze slova zmizel. Nechtěli jsme je více zdržovat a tak jsme se vyptali na směr, kudy k vodopádu, syn ukázal rukou a my se pomalinku vydali směrem, který nám ukázal. Vtom se nenadále zjevil pán, se kterým jsme došli sem, a my pochopili, že si jen odskočil domů pro svou mačetu a že půjde s námi, abychom se tu neztratili. Ani si nedovedete představit, jak je džungle na orientaci zrádná. Všechno to tu vypadá stejně. Jediné orientační místo byla řeka, ke které jsme zanedlouho došli a podél které jsme šli až na konec, kde končila třistametrovým vodopádem. Pán s mačetou nám nabídl, jestli chceme sejít dolů pod vodopád, ale upozornil nás, že je cesta náročná a zabere tak hodinu. Nám stačil pohled zvrchu do údolí, abychom věděli, že to dolů jít nechceme, natož to šplhat zpět nahoru. I cesta sem byl zážitek sám o sobě, a tak jsme pánovi naznačili, že chceme jít zpět. Cestu zpět se schválně držel vzadu, aby viděl, jestli najdeme cestu zpět. Docela jsme obstáli a až na jednu odbočku jsme šli vcelku najisto. Když jsme dorazili k jeho domu, rozloučili jsme se s ním, poděkovali mu za vše a dal jsem mu nějakou tu rupku za jeho čas a námahu. Poté jsme se vydali zpět k motorce.
Dnešní noc jsme měli v plánu spát ještě ve stanu, ale počasí se začalo kazit a vypadalo to na déšť. Díky tomu jsme změnili naše rozhodnutí a vydali se do města Waikabubak, kde jsme si našli ubytování. Po příjezdu na hotel a vybalení věcí začalo velice vydatně pršet a my byli rádi, že jsme v suchu. Dali jsme si čaj a panáka na dobrou noc a šli odpočívat po náročném dnu.