23. 8. 2023
Ráno, jakmile jsme se probudili, jsme si sbalili věci a vyrazili zpět směr Waingapu (už zase!). V hlavě jsme měli myšlenku, že někde cestou dáme snídani. Po pár kilometrech jsme narazili na kluka, co u cesty prodával donuty a koblížky. Hned jsme si vzali dva kusy od každého. Ještě aby ne, když kluk chtěl 1,5 Kč/ks. Okamžitě jsme vše u motorky snědli a pokračovali dále. Kousek před Waingapu jsme ještě jednou zastavili, abychom si dali kávu a zabili trochu času. Nechtěli jsme do Waingapu dorazit moc brzy, jelikož jsme měli v plánu zajít do místního warungu na výborné saté kambing, které jsme tam jedli první den. Poté, co jsme dali brzký oběd, opustili jsme město a vydali se dále na západ. První zastávka s názvem Wairinding byla nedaleko.
Byla to vyhlídka na okolní nádhernou scenérii. Měli tam dobré zázemí s přístřešky, které se v indonéštině nazývají gazebo. Ty jsme chtěli využít k odpočinku a relaxaci než přejde polední žár. Místo toho jsme se ale dali do řeči s paní, co pod kopcem prodávala vstupenky a suvenýry. Ptali jsme se jí, jak se to na Sumbě má s alkoholem. Když nám řekla, že ho mají skoro všude, celkem jsme se podivili, protože jsme se na to ptali už několikrát a nikdy nikdo neměl a o ničem nevěděl. Ona na to odvětila, že alkohol a betel zde mají všichni a všude v těch malých obchodech u cesty, ale problém je asi v tom, že nám místní nerozumí. Pak se sama od sebe nabídla, že se mnou zajede nějaké to čůčo nakoupit. A tak jsem nastartoval motorku, paní si sedla za mě a vyrazili jsme. Obchod byl v celku kousek a do deseti minut jsme byli zpět i s litrem a půl peji.
Otevřeli jsme s Péťou první láhev, abychom společně ochutnali, co jsem nakoupil, a koukali do mapy, na jaké místo se rozjedeme teď. Po cestě máme mnoho krásných, ale bohužel problematických pointů. Jak jsme se dočetli v recenzích na Googlu, problémem jsou místní lidé, kteří nejsou moc přátelští a snaží se turisty sedřít z kůže. Například postaví přes cestu zátaras, a potom s mačetou v ruce vyhrožují, že pokud nezaplatíte požadovanou částku, nenechají vás odjet. A přesně takovým nepříjemnostem jsme se chtěli vyhnout. A tak se stalo, že jsme si našli vodopád, který nebyl moc navštěvován, a vyrazili k němu.
Když jsme se blížili k místu, odkud nám navigace tvrdila, že se k vodopádu vychází, z ničeho nic cesta skončila a všude kolem - jen džungle. Naštěstí tam byl dům a u něj velice příjemná rodina, která nám dovolila zaparkovat u nich na zahradě.Paní nám ještě ukázala, jakým směrem se dostaneme k vodopádu. Zaparkoval jsem, vzali jsme si s sebou pár věcí a vyrazili. Pa pár stech metrech jsme narazili na staršího pána, který právě vytrhával nějakou květenu z takového malého zavlažovacího kanálu. Když nás spatřil, netvářil se moc přátelsky. Taky pořád říkal něco indonésky. Co, to netuším. Nám jako na potvoru nechtěl překladač pořádně fungovat, a tak jsme se mu snažili vysvětlit pomocí slov, která už známe, že indonésky neumíme a máme namířeno na vodopád. On si něco mumlal a kroutil hlavou. Předpokládám, že to mohlo být asi v tomto duchu: ,,Blbci bílý, jsou v Indonésii, neumí ani slovo, mluví jen kdovíjak, jdou k vodopádu a ani pořádně neví, kudy...ještě se tady ztratí...blbci’’.
Zničehonic ale všeho nechal, naznačil nám, abychom ho následovali, a vyrazil. Přešli jsme přes pár políček, prolezli řídkým plotem, vyběhli do kopce a objevili se u něj doma. Venku u domu byl jeho syn i s celou svou rodinou, a každý se věnoval nějaké činnosti. Syn vyráběl cihly lámáním bílého kamene, jeho manželka se věnovala domácím pracem a děti jen tak probíhaly okolo. Když nás členové domácnosti spatřili, všeho nechali a šli se podívat, kdo to k nim dorazil. Pozdravili jsme se a bylo to příjemné setkání. Všichni byli usměvaví a přátelští.
Pán, který nás sem přivedl, ale někam beze slova zmizel. Nechtěli jsme celou rodinu více zdržovat, tak jsme se zeptali na to, kudy se jde k vodopádu. Syn se vrátil ke své práci a jen nám naznačil směr rukou. My se tak pomalinku vydali směrem, který nám ukázal. Vtom se nenadále zjevil pán, se kterým jsme sem přišli. V tu chvíli jsme pochopili, že si jen odskočil domů pro svou mačetu a že půjde s námi, abychom se tu neztratili.
Ani si nedovedete představit, jak je džungle na orientaci zrádná. Všechno to tu vypadá stejně. Jediným orientačním bodem byla řeka, ke které jsme zanedlouho došli a podél které jsme šli až na konec, kde končila třistametrovým vodopádem. Pán s mačetou nám nabídl, jestli chceme sejít dolů pod vodopád. Upozornil nás ale, že je cesta náročná a zabere cca hodinu. Bohatě nám stačil jeden pohled do údolí pod námi a hned jsme věděli, že to dolů jít nechceme. A šplhat se pak ještě nahoru? To vůbec! Pro nás byla i cesta sem zážitkem sama o sobě, a tak jsme pánovi naznačili, že chceme jít zpět.
Na zpáteční cestě se pán schválně držel až za námi, aby viděl, jestli si nějak poradíme s hledáním a nalezením správné cesty. Docela jsme obstáli, a až na jednu odbočku jsme šli vcelku najisto. Když jsme dorazili k jeho domu, rozloučili jsme se s ním, poděkovali mu za vše a dali jsme mu nějakou tu rupku za jeho čas a námahu (150 kč). Poté jsme se vydali zpět k motorce.
Dnešní noc jsme měli v plánu spát ještě jednou ve stanu, ale počasí se začalo kazit a vypadalo to, že přijde pořádný déšť. Kvůli tomu jsme změnili naše rozhodnutí a vydali se do města Waikabubak, kde jsme si našli ubytování. Po příjezdu na hotel a vybalení věcí začalo velice vydatně pršet a my byli rádi, že jsme v suchu. Dali jsme si čaj a panáka na dobrou noc a šli odpočívat po náročném dnu.
Comments