Na Lombok a dál - den 39. Lokomboro
24. 8. 2023
Noc na hotelu se vyplatila nejen proto, že včera večer trochu sprchlo, ale taky proto, že když jsem se ráno vzbudila, byla vcelku zima. Postýlku jsme měli pohodlnou, sprchu teplou, a tak nebyl důvod si stěžovat. Ráno jsme nijak zvlášť nepospíchali, a tak jsme si v klidu zašli na kafe a nějaký ten drink, při kterém jsme dopsali deníky. Pak už jen zbývalo sbalit a vyrazit někam na snídani.
Poté, co jsme omylem projeli jednosměrku opačně, jsme zastavili v místě, kde jsme si dali k snídani kozu. Já polévku a Ondra masíčko pečené nad ohněm. Posíleni jsme se vydali prozkoumat jednu ze dvou tradičních vesnic tady ve městě Waikabubak. O té, na kterou jsme se vyprdli, jsme četli velmi negativní recenze. To, že se tam platí vstupné, by nám ani tak moc nevadilo, ale když jsme se dočetli, že místní vybírají dodatečné poplatky za kdejakou blbost (jako třeba za to, že Vás vyfotí), jsou docela otravní a děti, které se za Vámi táhnou na každém kroku, po Vás chtějí peníze, nás odradilo. Proto jsme si vybrali druhou vesničku, která se jmenuje Kampung Tarung. Motorku jsme zaparkovali pod kopcem a vyrazili do vesnice.
Jsme oba takoví milí a uctiví (nebo se o to alespoň snažíme), a tak jsme zatím nikde neměli žádný větší problém. Sem jsme přišli také s úsměvem na tváři, všechny jsme zdravili a zdálo se, že se to vyplácí. Všichni se na nás usmívali a nikdo nebyl dotěrný. Při natáčení videa, které později použijeme na našem instagramu, za námi přišla Yuli - průvodkyně, se kterou jsme se seznámili, když jsme před pár dny vyrazili na večeři ve Waingapu. Pravdou je, že už předtím nás vybízela k tomu, ať se jí ozveme, až budeme tady ve městě, ale máme svou hlavu, a tak jsme to tu nejdřív chtěli prozkoumat sami. Pozvala nás k sobě na kávu a tentokrát nám rozhovor s ní připadal příjemnější a nenucený, prostě působila úplně jinak, než při předchozím setkání. Yuli byla další (po Češce Nikol, která tady na Sumbě žije a kterou rozhodně doporučujeme jako průvodce, pokud se sem chystáte), která nám radila, abychom na západní Sumbě určitě nespali pod stanem. Lidé tady jsou prý jiní a mohlo by nám od nich hrozit nebezpečí. Když jsme se asi po hodině rozloučili, měli jsme ze setkání tak dobrý pocit, že jsme se shodli na tom, že až se ze západní části Sumby budeme vracet, nejspíš se ji ozveme a strávime ve vesničce jednu noc. Vesnice na nás velmi zapůsobila, má 4000 let starou historii a je to jedna z vůbec nejstarších osad tady na ostrově. Bohužel ale také padla popelem, a to docela nedávno. 17. 10. 2017 v době, kdy zrovna začínalo období dešťů, přišla ohromná bouřka, při které blesk zasáhl jednu z budov. Protože jsou vystavené tradičním způsobem, střecha i s celým domem okamžitě vzplála a oheň se přenesl z domu na dům velmi jednoduše. Musela to být hrůza.
Odsud jsme pokračovali na další méně známý vodopád, který se jmenuje Air Terjun Lokomboro. Ta nejznámější místa ze Sumby hold budeme tady na západě muset vynechat. Už jen informace z recenzí nás velmi odradily. Například vodopád Lapopu je pro nás úplný nesmysl. Místní mají vstupné za 5 000 IDR a zahraniční turista za 150 000 IDR. Navíc prý nás k němu místní nenechají jít samotné, ale budeme muset zaplatit ještě průvodce. Celkem by nás tedy návštěva stála 500 000 IDR (750 Kč). Tak to si ho klidně necháme ujít. Další takový příklad je velmi známá tradiční vesnice Kampung Adat Ratenggaro, kde se platí za každou fotku. Dokonce jsme četli, že i Indonésané, kteří sem přijeli jako turisti a přivezli si vlastní tradiční oblečení, ve kterém se tu chtěli vyfotit, platili i za to, že mohou udělat fotky ve vlastním oblečení. Nehoráznost. Díky, ale nechci. Bohužel, Sumba nás v tomto směru hodně zklamala. Kdybychom to věděli dřív, zůstali bychom na Floresu déle. Tam to byla pohoda a lidé byli hrozně milí. Po pravdě jsme si už všimli i během cestování po ostrově, že ne všichni se na nás usmívaji mile…jako by byl člověk zase zpátky v Evropě. Jen ty nevraživé výrazy ve tváři doplňují ještě mačety zavěšené u pasu. Ach jo…
Ale zpátky k dalšímu místu. Vodopád Lokomboro je vlastně soustava vodopádů na další nádherné řece. Až k řece se dá dojet na motorce, kterou člověk nechá zaparkovanou u vodní elektrárny. Kluci, kteří v elektrárně pracují, se už se zahraničními turisty setkali, a tak, když jsme přijeli, měli připravený překlad několika podstatných vět. Rádi nás prý k vodopadům doprovodí, protože bez nich to zvládneme jen velmi těžko. Začali jsme tedy smlouvat o ceně, kterou jsme ukecali velmi dobře. :) Počítali jsme i s tím, že se s nimi rozdělíme o naše cigarety a případně, pokud budou chtít, i o alkohol. Jejich doprovod k vodopadům byl super. Byla s nima sranda, zaplavali jsme si, zasmáli se a my se zase něco málo dozvěděli. Kluci šli s námi 3 a každý byl jiného vyznání. Jeden křesťan, jeden muslim a jeden marapu. Všichni kamarádi, všichni v pohodě. Je opravdu krásné vidět, že to někde jde a funguje…
S klukama jsme u vodopádů strávili skoro dvě hodiny a myslím, že jsme si to užili všichni. Dokonce jsme z vrchu menších vodopádů skákali do lagun pod nimi. Já jen asi ze 3 metrů, Onďa ze 6. Bylo to moc fajn. Když jsme se pak vrátili k elektrárně, dali jsme si kafe, trochu si zatančili a zablbli. Loučili jsme se a odjížděli v povznesené náladě. Cestou jsme ještě zastavili v nedaleké vesnici, kde silnice vedla přímo přes pohřebiště králů. Hrobky tam byli moc hezké a jak už jsme zjistili, máme hned několik přátel, co se o tyhle věci zajímají. To by byl hřích nezastavit a neudělat alespoň pár fotek.
Jak jsme pak dál pokračovali směrem do dalšího města, kde máme na příští dvě noci rezervovaný hotel, začalo poprchávat. Vypadalo to, že z toho nic moc nebude, ale stejně nám bylo chladno, tak jsme zastavili a oblékli si mikiny a Onďa i bundu. Po pár kilometrech, když se rozpršelo pořádně, se mě sice ptal, jestli nechci taky pláštěnku, ale já pořad věřila tomu, že to bude jen malá přeháňka. Nebyla. Pršelo čím dál víc až do okamžiku, kdy jsme zastavili před hotelem. Bohužel jsme se cestou nepřezuli, takže jsme měli kompletně durch i tenisky. Zbývalo jen doufat, že je stihneme usušit dříve, než odsud budeme za dva dny odjíždět.