10. 8. 2023
Protože mi přišlo, že nocujeme tak nějak uprostřed vesnice, tak jsem se popravdě moc dobře nevyspala. Ještě večer, když už Ondra dávno chrněl, já byla furt ve střehu, protože jsem každou chvíli měla pocit, že někdo chodí kolem. Dokonce, a to nebyl jen pocit, na nás kdosi dvakrát svítil baterkou. Díky tomu všemu mi trvalo celkem dlouho, než jsem usnula. Musím ale uznat, že když jsem se v průběhu noci asi dvakrát vzbudila, vždycky byl kolem nás absolutní klid. I tak jsem ale s prvním ranním světlem vylezla ze stanu a byla připravená vzbudit i Ondru, abychom co nejdříve odjeli. Než jsme sbalili stan a udělali ranní hygienu, bylo kolem nás na hřišti asi 8 dospívajících, kteří nás zpovzdálí pozorovali. K nedalekému obchodu jsme dojeli kolem 7. ráno a já musela uznat, že jsem byla v noci zbytečně vyplašená.
Tady jsme se zdrželi opravdu jen na chvilku a už jsme zase seděli na Lulu a pokračovali dál na východ, zase do hor. Za jízdy jsme se domluvili, že jakmile uvidíme nějaké místo, kde bychom si mohli dát snídani, zastavíme. Za necelou hodinu se opravdu jedno takové objevilo. Přijeli jsme k ubytování, které bylo v horách, a poskytovali tam snídani za krásných 20 000 Rupií (30,-). Navíc tam byl výhled na majestátní sopku Inerie (2.245 mnm), takže jsme byli moc spokojení.
Ačkoliv jsme z první tradiční vesnice, kterou jsme tady na Floresu navštívili, byli zklamáni, rozhodli jsme se, že všeobecně tomu ještě dáme šanci. Už když jsme přijížděli na parkoviště k vesnici Bena, věděli jsme, že tady to bude úplně jiný druh zkušenosti. Domečky u parkoviště byly postavené ze stejného materiálu jako ty, které bylo vidět ve vesnici. Zaparkovali jsme Lulu a šli jsme objevovat.
U vstupu do vesnice jsme zaplatili 25.000 rupií za osobu (37,-), dostali kolem krku tradiční šál a byli přivítání. Jak jsem už napsala, tato vesnice byla úplně jiná liga. Místní obyvatelé opravdu v tradičních domečcích bydlí a dokonce se i věnují některým druhům tradičních řemeslných prací. Především tu člověk může narazit na ženy, které na takovém jednoduchém tkalcovském stavu vyrábějí šály a sarongy. Viděli jsme i pár můžu, kteří vyřezávali ze dřeva různé figurky. Co nás ale zaujalo nejvíce, byly červené rty skoro všech místních obyvatel. Ano, opravdu by bylo zvláštní, kdyby tu i muži používali rtěnky. Tak to ale není! Červené rty, zuby i plivance mají místní díky tomu, že si pravidelně zlepšující svou náladu žvýkáním betelu. Sem tam jsme takové lidi potkávali už od Lomboku, ale tady se tím zřejmě zabavuje téměř celá vesnice. Doufáme, že ještě než naše cesta skončí, budeme mít také příležitost si to vyzkoušet.
Po opuštění vesnice jsme špatně odbočili, resp. spíš odbočit zapomněli, a tak se stalo, že jsme odjížděli jinou cestou, než kterou jsme přijeli. Pomalu se blížil čas oběda, a proto jsme zastavili u první restaurace, kterou jsme potkali. Restaurace se jmenovala Manulalu Panorama a byla situována na neuvěřitelném místě s absolutně úchvatným výhledem. Uvnitř ní to vypadalo jako v kostele, zřejmě díky vitrážovým oknům, která házela barevné odlesky do vnitřního prostoru. Pravdou je, že to bylo moc působivé, ale na to, jak to vypadalo na terase restaurace, to rozhodně nemělo. Z terasy byl výhled na celé údolí i oceán a hned vpravo bylo vidět, jak se nad vším zvedá majestátní sopka Inerie. Dokonce jsme z terasy viděli i onu vesničku, kterou jsme před pár minutami opustili. Jídlo bylo výborné a vzhledem k úžasné atmosféře tohoto místa nám vůbec nevadilo, že jsme si na něj museli chvilku počkat.
Posilněni jsme pokračovali dál do cíle našeho dnešního putování, Národního parku 17 ostrovů. On to asi nebude úplně regulérní národní park, ale někdo to tak označil na Googlu, tak se tomuto názvu nebráním. Cesta tam nebyla úplně ideální, ale už jsme tady zažili i o mnoho horší. Těch 90 kilometrů jsme proložili dvěma zastávkami a kolem 4. hodiny odpoledne dorazili do městečka Riung. Tady jsme si chtěli domluvit výlet lodí na zítřejší den, povečeřet a pak pokračovat někam, kde rozložíme stan. Proto jsme taky s naší Lulu zajeli do přístavu a šli se tu poptat co a jak. V restauraci Rico Rico se nás ujal její majitel, který se nám představil jako Erwin. Ve skutečnosti se jméno píše trošku jinak, ale pro nás mu toto přízvisko už zůstalo. Zeptali jsme se ho, jak to tu funguje s výlety do Národního parku, a on nám celou situaci usnadnil, protože nám výlet mohl zajistit. Bohužel jsme ale na výlet zatím byli pouze my dva, což pro nás znamenalo, že za něj zaplatíme 500 000 na osobu. Erwin zatím žádné další zákazníky na zítřejší den neměl, ale kdyby nás nakonec bylo více, cena se prý sníží. Jen co jsem se rozhlédla, všimla jsem si dalšího páru, který právě směřoval k molu. Nelenila jsem a hned jsem na ně zavolala, jestli se k nám na zítra nechtějí přidat na výlet. Jakmile přišli blíž, omluvila jsem se, že jsem tak hrrr, a začalo představování. Justine a Maxim z Francie se ukázali jako velmi příjemní společníci, a tak jsme byli rádi, že se k nám na zítřejší výlet přidají.
Výlet byl tedy domluven, a tak jsme se ještě Erwina zeptali, jestli neví o nějakém místě, kde bychom si pro dnešní noc mohli postavit stan. Jestli ho náš dotaz překvapil, nedal to na sobě ani trošku znát a nabídl nám, že můžeme zůstat na pláži hned vedle jeho restaurace. Bylo to pro nás nejjednodušší a rozhodně nejlepší řešení, a tak jsme postavili stan, pojedli v jeho restauraci úžasný rybí steak a povídali si s našimi novými přáteli. Během večera se k nám připojily ještě další dvě slečny z Francie, Laure a Clara, které se k nám zítra na společný výlet přidají. Díky jejich účasti se cena za výlet snížila na 350 000 na osobu, což je asi 525,-. Když jsme si šli lehnout, usínali jsme opojení nejen společně vypitým alkoholem, ale také dobrým pocitem z nově navázaných přátelství.
