MADURA A JEJÍ PLÁŽE
4. 2. 2023
Dnes jsme ráno vstali a věděli jsme, že nemusíme nikam pospíchat. Po včerejšku to byla celkem úleva a myslím, že jsme oba byli rádi, že dnes nemusíme honit kilometry. Při představě dalších stovek kilometrů na motorce mě hned rozbolel zadek. Ondra našel v televizi kanál, kde dávají samé animáky, většinou Toma a Jerryho, což byla po místních pořadech, kterým moc nerozumíme, a muslimskému kanálu popravdě vítaná změna. Ondru jsem vylákala z pelechu jen na to, že určitě musíme jít koupit nějakou vodu a cestou se můžeme poohlédnout po snídani. Cestou k obchodu jsme potkali jednu takovou milou tetu, která na ulici z auta prodávala Nasi campur (což je vařená bílá rýže a k tomu výběr ze zeleniny, omelety, masa, tofu a tempehu, nechybí v něm ani sambal - pálivá omáčka). Paní nás oslovila anglicky, a tak jsme ji slíbili, že si cestou z obchodu u ní určitě dáme snídani. Slib jsme dodrželi a od paní se dozvěděli, že měla manžela z Austrálie, proto mluví anglicky. Jídlo měla výborné a popravdě i porce byla opravdu ohromná. Po této úžasné a vydatné snídani jsme si sbalili pár švestek a vyrazili na obhlídku dvou doporučených pláži, které jsou v dojezdové vzdálenosti.
Ostrov Madura a její pláže nebylo tak těžké objevovat. Cesta k pláži Lombang nás vedla mezi rýžovými poličky a palmovými háji a i asfalt měla dobrý. Těsně před pláží nás trochu zradily mapy.cz, takže jsme odbočili o něco dřív, než bylo reálně potřeba, a asi kilometr a půl jeli po polňačce a písku. Zase se opakovala klasická situace, kdy si Ondra cestu užíval a já za ním hvízdala a kvílela. Nakonec jsme ale k mé velké úlevě pořádně zahrabali jen jednou a vrátili se na zpevněnou cestu.
Inu, co o pláži říct? Byla hezká, měla světlý písek, spoustu míst, kde se dalo posedět ne stínu, dokonce i pár prodejců s občerstvením tam bylo. Atmosféru pak doplňovali i pánové nabízející projížďku na koni. Prostředí to bylo moc hezké, ale moře člověka tak nějak nenadchlo k tomu, aby se do něj hned hnal. Vlastně úplně stejně to vypadalo i na druhé pláži, na kterou jsme ten den jeli. Pravdou ale je, že na pláži Slopeng byly navíc ještě čtyřkolky a restaurace. Ani na jedné z těchto pláži jsme se nekoupali. Věřím, že kdyby svítilo sluníčko, asi by mě od moře neodradilo nic (ale podle mě se tohle nedá posuzovat, já jsem prostě "mořomil"), ale vzhledem k tomu, že bylo celý den pod mrakem, radši jsme zůstali sedět na pláži a relaxovali. Klidně si dokážu představit, že bych tu zvládla strávit celý den a jen tak se poflakovala, četla nebo i pracovala.
Zase se opakovala situace z předchozího dne, takže se i na pláži, i v restauraci s námi místní chtěli fotit. Jedna maminka chtěla, ať se vyfotím s jejím synem, ale asi vůbec nechápal, jak je možný, že jsem tak světlá, a chudák se mě bál. Schoval se za mámu a ta se jen smála. S Ondrou se oproti tomu chtělo fotit strašně moc chlapů, no chlapů, kluci to byli. A když vyfotili asi 10 fotografií a odešli za chvilku se k nám zase vrátili. Říkám: “Ondro asi budou další fotky,” ale ne, kluci chtěli náš Instagram. Na stůl, u kterého jsme seděli, přistálo asi 5 telefonu a musím říct, že po včerejším setkání máme okolo 12 nových sledujících. A pak že cestování nespojuje národy. 🤝
Po návratu z projížďky jsme si zajistili výlet na další den. Máme v plánu zajet lodí na ostrůvek vzdálený od Madury asi dvě hodiny. Klučina, který se mnou o výletu komunikoval, mluvil díkybohu anglicky. Navíc byl tak hodný, že za námi dojel do hotelu, všechno nám vysvětlil a slíbil, že nás druhý den doprovodí do přístavu. Od něj jsme také zjistili, že vyrážet od hotelu budeme už ve 4:30, a tak byl nejvyšší čas vyrazit na večeři.
K večeři jsme si dali zase Nasi campur, ale tentokrát to nebylo na ulici, ale ve warungu. Takový výběr různých jídel jsme snad zatím nikde neviděli. Spoustu druhů zeleniny, ryby na několik způsobů, mušle, kuře a standartní tempech, tofu, omelety, zeleninové placky a tak dál. Oba jsme si nabrali plný talíř a pustili se do jídla. V tu chvíli si vedle nás přisedli moc milí místní, kteří se s námi dali do řeči. Oni znali pár slov anglicky, my už umíme pár slov indonésky a s rukama a nohama jsme si zvládli celkem dobře rozumět. Společnost u večeře byla veselá a my jsme se tam cítili jako doma. Cestou na hotel nás ještě zastavili další pánové, kteří si s námi chtěli popovídat. A co mě i Ondru úplně odrovnalo? Chlapi nás pozvali na čaj, nabídli nám cigarety a vůbec nic za to nechtěli. Jen naši společnost. No není na tom světě krásně?