11. - 15. 1. 2024
Když jsme se s přáteli před několika měsíci domluvili na tom, že se zajedeme podívat na Borneo na orangutany, měl to být jen takový malý výlet na pár dní. To bychom to ale nebyli my, abychom z toho neudělali něco víc než jen výlet. Pravdou ale je, že za změnu našich plánů mohla nejen naše touha poznávat, ale také další dvě podstatné věci. Prvním faktorem, který vytvořil veliký otazník v našich hlavách, byl rozhovor s naším kamarádem Rodneym z JAR, který nám napsal, že Borneo jen tak rychle proletěl, ale vedlejší ostrov Sulawesi projel důkladněji a ten ho opravdu nadchl. A onen už i tak veliký otazník se v našich hlavičkách uhnízdil a třikrát podtrhl ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli finální cenu letenek. Jednosměrný přímý let z Bali do Kumai za cenu 8.000 Kč by znamenal, že by zpáteční letenka pro nás dva vyšla na 32.000 Kč. Tím bylo vlastně i rozhodnuto, že musíme najít jiné řešení. Přeci nebudeme platit takový nesmysl za pár hodin v letadle! Jó a jenom takový dodatek, případně poznámka pod čarou, chcete-li: když jsem si teď tu cenu na googlu kontrolovala, přímý letu už se vůbec neprodává. Proč asi, že?
I tak jsme se ale nakonec za orangutany na Borneo vypravili v 8 lidech, jen jsme si zvolili různé způsoby přepravy. Naši přátelé letěli z Bali do města Surabaya na Jávě za 700 Kč, odsud pak na letiště Iskandar na Borneu za 2.200 Kč. Mluvíme o ceně za jednosměrnou letenku. Sice mi to přijde pořád hodně peněz, ale na druhou stranu to bylo o půlku levnější než přímý let, což bylo super. No jo, ale my s Onďou jsme hold dobrodruhové a navíc máme hodně volného času, a tak jsme zabalili věci, skočili na motorku a vyrazili trochu jinou trasou...
První den jsme jeli z Jimbaranu na jihu Bali do přístavu Gilimanuk, přeplavili jsme se na Jávu a dojeli do města Probolinggo. Tento den Onďa odřídil 320 km a musím teda uznat, že to bylo téměř maximum, co jsme mohli zvládnout. Po tak dlouhé době, kdy jsme zůstávali na Bali a jezdili jen pár kilometrů denně, to byl docela nářez. Cestou jsme si u cesty koupili 3 kg mangostýnu za 30 Kč, což byla i na místní poměry super cena a hlavně za velice chutné ovoce. Když jsme se ubytovali na hotelu, zašli jsme si na večeři k prvnímu stánku, který jsme zahlédli. No, a za 40 Kč na osobu jsme dostali výbornou smaženou kachnu s rýží a ledový čaj. Noc byla docela hlučná, takže jsme se vyspali všelijak, ale věděli jsme, že nám do města Surabaya zbývá už jen 110 km, tak jsme si z toho moc nedělali, v poklidu se sbalili a během dopoledne vyrazili.
Cestou jsme si vzpomněli na zážitek z loňska, kdy jsme někde v této oblasti zastavili v restauraci, ve které seděli jen pánové, a já se tam bála jít, protože jsem si myslela, že se jedná o hospodu, kam můžou jen muži. Nakonec jsme ale zjistili, že jsem nemohla být dál od pravdy, protože to byla hospoda vedle gynekologie a porodnice, takže chlapíci tam prostě jen čekali na svoje manželky. Tenkrát jsme si tam dali skvělou snídani, a tak jsme si to chtěli zopakovat. Cestou jsme skenovali domy kolem silnice tak precizně, až jsme nakonec tu kantýnu našli. Tentokrát jsme se tu oba nacpali až k prasknutí a udělali video a foto reklamu pánovi, co měl hned vedle výborné hovězí bakso (knedlíčkovou polévku).
Pak už nám zbývalo jen projet aglomerací do města a dojet k hotelu. Cestou ale byla pořádná zácpa, tak jsme se na ubytování dostali až kolem třetí odpoledne. Hotel to byl moc hezký a my se těšili, že si před zítřejší plavbou pořádně odpočineme. Večer jsme ještě vyrazili do města, abychom kamarádům koupili na loď víno. Sice se nám vůbec nikam nechtělo, ale nakonec jsme byli moc rádi, že jsme se k tomu dokopali. Navigace nás totiž zavedla přímo do centra a my tak mohli obdivovat, jak hezky je večer město nasvícené. I nábřeží, které přes den vypadalo spíš žalostně, bylo v noci jako z pohádky.
Další den jsme vstávali velmi brzy, protože jsme na faktuře s qr kódem našli napsanou informaci, že v přístavu musíme být 6 hodin před odjezdem lodi, která měla vyrážet ve 13:00. Cestou jsme se ještě zastavili na pobočce společnosti PT DLU, kde jsme ukázali qr kód naší rezervace a oni nám vystavili papírové jízdenky. Tam jsme se taky dozvěděli, že bohatě stačí, když budeme na místě 2 hodiny předem. Bohužel už jsme s tím ale nemohli nic dělat, protože jsme v hotelu udělali checkout…
V přístavu nám ten čas utekl překvapivě rychle, což bylo super. Velmi chytré od nás bylo, že jsme za posádkou poprvé šli hned, jakmile loď dorazila. Později se to ukázalo jako neskutečná výhoda, protože nás kluci pustili do trajektu jako první, a my tak měli možnost si najít a zabrat místa na spaní. Vybrali jsme taková, co byla v horním patře palandy a hned vedle klimatizace. Strategicky to nebylo u míst určených pro matky s dětmi, ani vedle záchodků. Až na tu klimatizaci, která nejdřív nefungovala vůbec a po opravě zase jela na plný výkon, to byl perfektní výběr. Však jsme taky věděli, že tu budeme trávit dalších 26 hodin. Když jsme pak viděli, že lidé, na které palandy už nezbyly, polehávají všude možně i nemožně, byli jsme o to radši, že jsme na loď vyrazili zavčas.
Trochu jsem se bála toho, co na lodi budu jíst, protože standardní nabídkou na trajektu jsou instantní nudle se všemi možnými příchutěmi a stupni pálivosti, což bohužel od doby, kdy jsme projížděli Jávu, už nemůžu jíst - ty rychlé soli, ochucovadla a další nesmysly mi začaly vadit a je mi po nich špatně. Moje obavy ale byly liché, protože v ceně jízdenky bylo i jídlo. Sice obyčejné, ale celkem dobré a navíc třikrát denně.
Cestou jsme shlédli několik filmů, hodně spali a odpočívali, a tak to i přesto, že jsme na moři nakonec strávili hodin 32, uteklo velmi rychle. To šestihodinové zpoždění jsme nabrali kvůli tomu, že nás cestou zastihla bouřka, a tak moře chvílemi kopalo, jak jankovitá kobyla. Mě to samozřejmě zneklidnělo - všechno to houpání, bouchání a vrzání. Pravdou ale je, že pohled na lidi kolem, kteří se tím vůbec nevzrušovali a v poklidu spali dál, mě ukonejšil. Rozhodla jsem se, že jejich úsudku můžu věřit, však jsou přeci místní.
Na Borneu, nebo jak ho Indonésané nazývají Kalimantanu, jsme se vylodili pozdě večer. Ještě v přístavu jsme prošli krátkou policejní kontrolou dokladů naší motorky, a pak dojeli 20 km k hotelu, ve kterém jsme se ubytovali na jednu noc. Další den jsme si zajeli na kafíčko a na obídek a přesunuli jsme se do hotelu, kde jsme se setkali se zbytkem naší orangutanní party, takže mohla začít party.
Když jsem pak počítala, jestli se nám to cestování po vlastní ose vůbec vyplatilo, tak jsem byla vážně mile překvapená. Zatímco jednosměrná letenka by nás dva vyšla na na 5.800 Kč (přímý let dokonce na 16.000 Kč). Nás ale celá cesta z Bali na Borneo, a to včetně lístků na trajekt, nákladů na benzín a hotely, kde jsme se cestou ubytovali, vyšla na 2.600 Kč. A to už se celkem vyplatí, no ne? Navíc máme s sebou motorku a můžeme se podívat, jak to na Borneu skutečně vypadá. Hodně mě také zajímala situace ohledně palmového oleje a orangutanů. Je to vážně tak špatné, jak se říká? Navíc budeme prozkoumávat už náš 19 ostrov v této zemi a jsme zvědaví, co nového nám nabídne. Tak tedy, s chutí do toho!