top of page

Na Lombok a dál - den 47. Situace

1. 9. 2023


Cestou od vodopádu jsme našli nádherné místo na stanování. Od stanu jsme měli výhled na celé údolí pod námi a stačilo poodejít jen o pár kroků a člověk videl na 3 strany daleko do kraje. Byla to prostě nádhera. Západ slunce včera tu vypadal tak nádherně, že se to snad ani slovy vyjádřit nedá. Ráno, když jsem se vzbudila, hned jsem probudila i Ondru. Tak nějak výjimečně jsem to prostě udělat musela, protože jsme měli jen tu “uzenou” vodu, co jsme včera dostali, a tu se nám zrovna dvakrát pít nechtělo. Už včera večer jsme se domluvili, že ráno vstaneme brzy, sbalíme co nejrychleji stan a pojedeme zpátky směrem do hlavního města, abychom doplnili zásoby vody. Ondra ani neprotestoval a začal se soukat ze stanu. Složila jsem deky a pobalila uvnitř noční vybavení, vylezla jsem taky ven a šlo se skládat první věci do kufrů motorky. A bum! Dálkové ovládání nefungovalo. Prostě jsme se tak říkajíc dostali do výborné situace: sami dva s motorkou, co nejede, na kopci kdesi v pustině, nejbližší vesnice 5 kilometrů daleko a zbytek uzené vody, tedy asi půllitru. Výborně! Může se Vám znát, že nám mohlo být útěchou, že nám včera Aprison říkal, že kdybychom měli jakýkoliv problém, máme se mu hned ozvat. No, tak problém bychom měli, ale signál ne. Prostě situace, kterou chceš!


Rozhodli jsme se, že sbalíme stan, motorku necháme tam, kde je, a půjdeme hledat nějakou pomoc pěšky. Jak jsme řekli, tak jsme také udělali, ale než jsme vyrazili, zkusil Ondra ještě jednou klíče. “Píp, píp!” A bylo otevřeno. V první chvíli jsme oba ztuhli a překvapeně na sebe hleděli. Po zprvu rozpačitém, hned na to hystericky veselém úsměvu jsme naházeli věci do motorky a Ondra rychle nastartoval. Docházející baterie v klíčcích se asi u Ondry v kapse zahřála, a tak se rozhodla, že z posledních sil ještě naváže spojení s motorkou. Byli jsme jí vděční a této příležitosti rádi využili. Každopádně bylo rozhodnuto, že se v hlavním městě poohlédneme po místě, kde by nám baterii vyměnili.


Cestou jsme udělali jen rychlou zastávku, abychom koupili nějakou tu pitnou vodu, ideálně nevyuzenou, a pak už pospíchali do Hondy ve Waingapu. Když jsme tam zaparkovali, měli jsme ohromnou radost až do chvíle, kdy nám bylo řečeno, že baterii nám tu nevymění. Nebudu to protahovat a rovnou napíšu, že nás posílali od čerta k ďáblu a až někdy okolo poledne jsme dorazili na místo, které se jmenuje Global Teknik, a kde nám za krásných 10 000 rupií, tedy asi 15 Kč, baterii s úsměvem vyměnili.



Odsud jsme pokračovali zase na tu pláž s pejsky a mangrovníky. V plánu bylo tu trochu zrelaxovat, což se nám povedlo dokonale. Ještě ke všemu se mi úplně poprvé v životě podařilo Ondru zaujmout knihou, kterou jsem právě začínala číst. Strávili jsme tu krásných pár hodin a střídali se ve čtení publikace od pana Herriota s názvem “To by se zvěrolékaři stát nemělo”. Odsud jsme pak pokračovali k úplně prvnímu vodopádu, který jsme na Sumbě navštívili, k vodopádu Wai Marang. Cestou jsme se jen zastavili na jídlo, a jakmile jsme dorazili na místo, kde se nachází parkoviště přímo nad vodopádem, lehli jsme si do gazeba a četli až do chvíle, kdy už bylo zapotřebí postavit stan.

6 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page