Na Lombok a dál - den 22. Horší cesta
7. 8. 2023
Dnešní den byl zase ve znamení cestování. Po čtyřech dnech strávených na jednom místě nám už nezbývalo nic jiného, než se rozloučit z přístavním městem Labuan Bajo a vyrazit dál. Dnešní plán byl dojet do městečka Denge, které bylo vzdáleno pouhých sto kilometrů. Díky zkušenostem z minulých přejezdů a mé rozmlsanosti z cest jsem tomu dával tak dvě hodinky. A tak se ráno nikam nespěchalo. Pili jsme čajíčky s arakem, v poklidu balili věci, Péťa psala deník. Okolo desáté hodiny jsem se přistihl, že se země okolo mě tak příjemně vlní a motá. Pro mě to byl signál, že už lelkování bylo dost a je čas vyrazit na cestu. Ale bylo jisté, že se musíme před opuštěním města stavit někde na oběd, abych eliminoval účinky araku a vlnění okolí. Dali jsme si vydatný oběd, přádně jsem se propláchl vodou a nastal čas vydat se o město dál.
Prvních padesát kilometrů cesta ubíhala jako divá, dokud nám nezačalo svítit žebravé oko. I motorka má občas žízeň, a tak jsme vyhledali nejbližší benzínku a k ní jsme se vydali. Když jsme přijížděli k pumpě, tak nás zprvu ani moc nepřekvapila fronta aut, která stála až na silnici. Ale po najetí do fronty, která byla pro motorky, jsme zjistili, že na benzince nikdo neobsluhuje. A tak jsme zaparkovali motorku a šli čekat do stínu, jelikož slunce pálilo jako divé. Po půl hodině čekání na pumpaře se konečně začalo něco dít. Fronta mezitím docela narostla a silnice přestala býti průjezdnou, alespoň osobní a nákladní dopravě. Takže po necelých čtyřiceti pěti minutách jsme mohli vesele pokračovat dále v naší cestě. Sjeli jsme z hlavní sinice na vedlejší cestu, která vedla do vesnice Denge. Tuto cestu nám google doporučil jako nejlépe sjízdnou ze tří možných. Do cíle nám zbývalo pouhých čtyřicet pět kilometrů a čas byl také na naší straně. Bohužel ani jeden z nás netušil, jak moc dobrá cesta to bude.
Pokračovali jsme pořád dále k našemu cíli a uklidňovali se tím, že už nám nezbývá moc kilometrů a máme moře času. Ani netušíte, jak moc jsme se oba mýlili. Na této super silnici jsme z naší motorky až na pár vyjímek nevytáhli vyšší rychlost jak 10 km/h. O co ale byla cesta horší, o to hezčí byla krajina okolo nás. Já jsme bohužel díky dírám, kamení a odtrženým krajnicím kolem cesty neměl mnoho času se kochat okolím. Péťina situace byla trošku jíná. Ta se měla čas kochat a sledovat okolí jen občas kontrovala věci připevněné na motorce, jestli jedou s námi a případně jestli nás nepředbíhá nějaký chodec, abych jej neomezoval či hůř nehrožoval svou zběsilou a nepředvídatelnou jízdou.
No nebudu Vás napínat, jak to všechno dopadlo: do vesnice jsme ten den nedojeli. Skončili jsme asi deset kilometrů před ní. Toto naše rozhodnutí nebylo způsobené ani tak únavou, i když nebudu lhát, unavení jsme ten den byli dost, ale po cestě jsme narazili na hezký kemp u oceánu, který nám nabízel vše, co jsme po náročném dnu potřebovali. Oba jsme zapadli do našeho stanu, ještě ani slunce úplně nezapadlo a spali, jako když nás do vody hodí.