top of page

Javský deník - den 34. Kráterem Bromo

Aktualizováno: 24. 10.

6. 3. 2023


Ráno jsem se vzbudila a bylo mi díkybohu líp než včera. Dopsala jsem deník, snědla několik banánu (jakože k večeři) a vypila 3 čaje. To všechno jsem stihla ještě předtím, než se mi vzbudil i Ondra. Vypadalo to, že se počasí stihlo trochu umoudřit, a tak jsme se domluvili, že odsud pojedeme zase kráterem Bromo (jestli nás do něj tedy opravdu rangeři pustí).


Pustili. My jsme si tak mohli konečně užít projížďku kráterem s výhledem do všech stran. Cestou jsme i několikrát zastavili, abychom si udělali pár hezkých fotek, a během celé jízdy obdivovali přírodu kolem. Navíc jsme znovu jásali nad tím, jak je skvělé, že se můžeme projíždět sami, kudy se nám zachce. Taky jsme velmi náležitě oceňovali to, že za cenu jedné vstupenky v parku trávíme už 3. den. Pravdou je, že možnost vrátit se do kráteru druhý den ráno, je asi standardem, ale vzhledem k těm peripetiím a tomu dohadování během příjezdu jsme holt dostali možnost strávit tady o den víc a jsme za ní rádi.



Nakonec jsme dojeli až k místu, kde jsme před dvěma dny začali celé toto dobrodružství. K místu, kde před dvěma dny silnice najednou skončila. Na chvilku jsme se zastavili, abychom se naposledy pokochali výhledem na krajinu, ze které jsme právě odjížděli. Nádherný pohled to byl a ještě krásnější vzpomínky si odvážíme s sebou.



Z prašné cesty jsme se dostali na asfaltovou silničku a po ní jsme vyjeli na hranu kráteru. Pak začalo dlouhé klesání. Dnes bylo hezčí počasí, a tak jsem si ověřila to, co jsem si cestou sem pouze myslela. Jeli jsme po velmi úzké silnici, která vedla po jakési hraně, správně se řekne asi spíše po hřebenu, přičemž vpravo i vlevo od silnice svah prudce klesal - místy i o stovky metrů. Šílený pohled dolů, šílená hloubka pod námi, hrozná představa pádu…ufff. Nevím, jak se odborně říká takovým místům, ale když si představíte ten vrchol, co je na druhé fotografii tohoto článku, jen mnohonásobně vyšší, tak po jedné takové vráse jsme prostě klesali stovky metrů.


Asi 10, možná že 15 minut potom, co jsme začali prudce klesat, najednou cítím, jak Ondra testuje brzdy. Však už se nám několikrát přehřály a tohle klesání k tomu doslova nahrává. Ptám se, jestli dobrý, a prej, že dobrý. Načež asi 20 vteřin potom vidím, jak se Ondra snaží zpomalit a zastavit motorku pomocí podrážek svých bot. Rychle jsem pochopila krizovou situaci, ve které jsme se nacházeli, a snažila se mu pomoct. Zjistila jsem ale, že ze svého vyvýšeného posezení na zem dosáhnu jen špičkami bot. Ondrovi paty v kombinaci se zbytkovou účinností našich brzd ale zvládly Lulu zastavit. Tak to bychom měli. Věděli jsme, že než naše brzdy zchladnou, může to celkem dlouho trvat. Naštěstí jsme ale měli s sebou prázdnou pet láhev, u cesty našli odhozený kelímek a nedaleko od nás viděli kaluž. Když jsme všechny tyto věci zkombinovali, mohli jsme brzdy polít a za 15 minut pokračovat v cestě dál.


Zbytek sešupu jsme už zvládli dojet na jeden zátah a mohli zamířit k jediné naší dnešní zastávce - vodopádu Tumpak Sewu. Tady jsme zaplatili vstupné 20 000 za osobu (30 Kč) a dozvěděli se, že je možné sestoupit i dolů k vodopádu, ale že cesta dolů trvá 20 minut a výstup zpět zabere cca hodinu. Vzhledem k tomu, že jsme měli v plánu ještě dnes ujet nějaký ten kilometr, spokojili jsme se jen s panoromantickou vyhlídkou zvrchu. Vodopád to bylo hezký, ale ten na západní Jávě (Picasso se jmenoval) se nám líbil víc.


pohled na vodopád Tumpak Sewu, Východní Jáva, Indonésie
Vodopád Tumpak Sewu

Do cíle nám zbývalo ještě 80 kilometrů a vypadalo to, že cesta povede po nějaké hlavní silnici. V duchu jsem doufala, že na té silnici nebude moc provoz. Už po prvních pár kilometrech bylo jasné, že s provozem bude všechno v pořádku. Nemíjeli jsme moc aut v protisměru a naším směrem jich jelo taky málo. Pro mě to byla velká úleva, protože ten provoz na severním pobřeží byl hotovým utrpením. Tady na jihu je to na silnicích opravdu mnohem klidnější.


Jak jsem se tak v duchu radovala, najednou na nás někdo u cesty mává. Nějací mladíci se nám snažili gesty vysvětlit, že silnice není průjezdná. "OK, OK, jdeme to teda objet", reagovali jsme pohotově. Vyrazili jsme směrem, kterým ukazovali, a objeli tak asi 500 metrů hlavní silnice. Když jsme se na ní vrátili, domluvili jsme se, že pojedeme radši opatrně, kdyby náhodou překážka ještě nebyla za námi. Kilometr – nic, dva kilometry – nic, po pěti kilometrech najednou zátarasa. Ze silnice právě bagrem odstraňovali sesuv půdy, který zřejmě způsobily nedávné deště. Zařadili jsme se za pána, který jel na úplně stejném motocyklu jako je naše Lulu (Honda ADV 150). Ondra vypnul motor a zazubil se na pána před námi se slovy: “Good motorbike, mister!” Pán se s námi dal do řeči a zeptal se nás, kam míříme. Zjistili jsme, že všichni jedeme do města Lumajang. Pán už byl ale trošičku naštvaný, protože ho tady bagřík brzdil poněkud delší dobu než nás. Když nám konečně uvolnil cestu, vyrazili jsme kupředu. Asi po 0,5 km nás stejný pán na stejné motorce míjel v protisměru a ukazoval, ať náš stroj otočíme a jedeme za ním. Cesta dál, cesta kupředu nebyla možná - další sesuv. Otočili jsme Lulu bez zaváhání a vyrazili za její sestrou.



Chvilku jsme s Ondrou řešili, co budeme dělat, a nakonec rozhodli, že se budeme pána držet jako klíšťata tak dlouho, jak jen to půjde. S ním před sebou máme největší pravděpodobnost, že objížďku zvládneme natrefit na první dobrou. Když jsme pak kličkovali, zatáčeli a odbočovali, navzájem jsme si gratulovali k tak skvělému rozhodnutí. Tenhle ADV týpek se stal naším andělem strážným. Ona objížďka totiž vedla po nezpevněných cestách, přes lom, dvakrát jsme museli brodit větší potok nebo menší říčku - kdo ví? - a nakonec ještě přes vesnici, která byla zasypaná sopečným popelem při výbuchu sopky Semeru v roce 2021. Ten pohled na okolní domy napůl zasypané popelem byl docela tíživý. Abych ale odbočila od negativních myšlenek, víte, co nás překvapilo? Že ten popel se aktuálně těží jakožto stavební materiál. No, věřili byste tomu?



Strážný anděl před námi ujel celou tu vzdálenost až do našeho cílového města. Chtěli jsme pána pozvat na večeři, ale bohužel díky objížďce získal zpoždění a neměl již čas. Vyměnili jsme si alespoň Instagram a ještě jednou našemu dobrodinci ze srdce poděkovali za jeho doprovod.

6 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page