top of page

Jávský deník - den 32. Cesta na Bromo

Aktualizováno: 24. 10. 2023

4. 3. 2023


Musím přiznat, že některé dny tady jsou pomalé a takové ospalé, a pak se zase najdou dny, kdy se toho stane tolik, že se bojím, že to snad ani všechno nepopíšu. Jako třeba dnes.


Ráno jsme vstali, já tentokrát zase o chvilku dřív, takže jsem měla možnost dopsat deník. Měla jsem radost, protože jsem na sobě po noci cítila jen jeden nebo dva kousance. Štěnice ani blechy se tedy tentokrát nekonaly. Dala jsem si kafe, čaj, cigárko a psala. Když se vzbudil i Ondra, šli jsme si sbalit věci s tím, že snídani si dáme někde cestou.


Ještě než jsme dorazili na snídani, měli jsme jednu krátkou neplánovanou zastávku u prodejny tabákem. Tady měli desítky různých druhů tabáku pro balení cigaret - většinu asi příšerně silných a některé dokonce s příchutí všeho možného od jablek počínaje, po kapučíno konče. Prodávali tu i další výbavu potřebnou k domácímu balení cigaret. Při blížím zkoumání kuřáckých potřeb mě překvapilo, že cigaretové papírky nemají ten lepící pásek, co v Čechách běžně mívají. Upozornila jsem na to Ondru a tato věc nás zaujala natolik, že jsme prodejce poprosili, ať nám ukáže, jak cigaretu vytváří. Bez lepidla to prostě nejde, takže pro nás ani nebylo velkým překvapením, když na konci celého balícího procesu chlapík vzal takové to klasické lepidlo na papír v tubě, co připomíná ten velký jelení lůj, a proces tím dokončil. Zajímavá zkušenost, to ano, ale asi radši zůstaneme u hotových cigaret. I když cena 15 000 (cca 23 Kč) za 100 gramů tabáku byla opravdu lákavá.


Po snídani jsme dorazili na první místo, které jsme si pro dnešek vytipovali. Candi Penataran je hinduistický chrám nedaleko města Blitar. Jeho nespornou výhodou je, že pokud se do něj chcete jít podívat, musíte se zapsat do návštěvní knihy a výše vstupného je dobrovolná. Oproti ceně vstupného 375 000 IDR za osobu do každého jednoho z chrámů u Yogyakarty jsme možnost dát dobrovolné vstupné přivítali mnohem přívětivější, ba dokonce bych řekla i s nadšením. Musím navíc uznat, že komplex to nebyl vůbec malý a místo se nám opravdu líbilo. K tomu všemu jsme se tu opět stali součástí výuky hned několika tříd jedné školy z města Surabaya, jejíž žáci tu byli na takovém sobotním vzdělávacím školním výletu. Bylo to příjemné setkání na krásném místě. Věřím, že takový zážitek bychom z těch dvou bezesporu nádherných, ale předražených chrámů neměli.



Další zastávku jsme naplánovali ve městě Malang. Opět jsme se nechali inspirovat blogem Nikol, která v Indonésii žije již spousty let a která má na svých stránkách skvělé tipy na výlety a zastávky. U ní jsem se dočetla o kampungu jménem Jodipan. Jedná se o čtvrť (slum), kterou studenti přeměnili z místa, kam by měl člověk strach vkročit, na místo, kam se každý cestovatel podívat chce. Malé ošuntělé baráčky postavené z lecčeho, které jsou chaoticky přilepené jeden na druhý, a ulice plné nepořádku se pod jejich taktovkou staly minulostí. Studenti nepořádek uklidili, vzali barvy a celou čtvrť jimi oživili. Obyvatelé těchto baráčku si změny natolik váží, že barvy průběžně oživují a dokonce tu také udržují pořádek. My jsme se zastavili v kampunzích Jodipan a Tridi (jsou hned vedle sebe) a byli z této zastávky mile překvapeni. Tato místa se nám líbila víc než kampung Pelangi Kalisari, který jsme navštívili ve městě Semarang.



Odsud jsme vyrazili na oběd, během kterého začalo velmi vydatně pršet. Zvažovali jsme své možnosti a přemýšleli, jestli těch 60 kilometrů, které nám do obce Putus nedaleko sopky Bromo chybí, zvládneme ujet nebo se radši ubytujeme dnes někde blíž. Abyste pochopili, těch 60 kilometrů v dešti by nebyl problém, to už nacvičené máme, ale to stoupání do nadmořské výšky 2200 metrů by problémem být mohlo… nakonec jsme se rozhodli, že prostě jedeme a uvidíme, jak to půjde.


Prvních 40 kilometrů to šlo. Pak jsme ale dojeli k závoře a byli informováni, že pokud chceme pokračovat v cestě dál, musíme zaplatit vstupné do národního parku Bromo, kterým budeme projíždět. Začala jsem se s pány dohadovat a vysvětlovat jim, že do parku vůbec nechceme a že jediné, co chceme, je to, abychom dojeli na ubytování. Národní park máme v plánu až ve chvíli, kdy se počasí trochu umoudří. Strážci mi vysvětlili, že buď musíme celý národní park objet (k těm zbylým 20 kilometrům přidat ještě asi tak 80) a nebo si holt musíme koupit vstupenku. Chvilku jsme se takhle dohadovali, až jsme nakonec vyhráli všichni. My jsme si koupili dvě vstupenky za sníženou cenu 220 000 IDR/osoba a oni nám na ně dali razítko až se zítřejším datumem (zítra je neděle a vstupenka by správně měla stát 330 000). K tomu všemu mi navíc strážce parku dal slib, že do parku můžeme až ve chvíli, kdy bude hezky. Ostatním rangerům, kteří by s tímto měli problém, mám prý ukázat fotku nás dvou a odkázat se na něj. Takový příslib se mi moc líbil, a tak jsem nelenila a fotky si udělala hned tři. První, na které je jen strážce, druhou, kde je detail jeho průkazu, a třetí, na které se já usmívám rozhodně víc, než on. Poděkovali jsme a vyrazili kupředu.


Prvních xy kilometrů jsme prudce stoupali. Byla jsem vcelku ráda, že byla mlha, protože se mi zdálo, že vpravo i vlevo od nás je celkem nepříjemný sraz. Naštěstí můj mozek nedokázal zpracovat informaci, že jedeme pořád do kopce a z obou stran máme propast. Prostě jsem si to nějak nedokázala představit. Když jsme vystoupali, jak nejvýše to šlo, začali jsme prudce klesat. Asi 10 kilometrů před cílem se cesta vyrovnala a hned nato zmizela. Tak nějak se stalo, že jsme dojeli do ohromného sopečného kráteru a skrze něj měli projet do našeho dnešního cíle. Začala jsem trochu panikařit a tvrdila, že tohle vůbec nemůžeme zvládnout. Ondra mě rázně umlčel, ať nemaluju čerta na zeď, však náš skútr je skoro terénní motorka a je navrhnutý přesně pro tyhle situace. Dokud to nezkusíme, nemůžeme vědět, jestli to zvládneme či ne. A měl pravdu. Omluvila jsem se za šíření paniky a vyrazili jsme. Chvílemi přestávalo pršet a výhled na krajinu kolem byl prostě úchvatný. V tu chvíli jsme si říkali, že to vstupné už teď za to stálo a že teď už chápeme, proč jsme ho museli zaplatit, když opravdu projíždíme přímo skrz kráter sopky. Nerada bych hovořila tak, že jsme jeli po cestě. To by nebyl ani trochu přesný popis. Pravdou ale je, že kráter byl vystlán černým sopečným pískem, který byl hodně rozježděn terénními vozy a motorkami, které si všude kolem člověk může pronajmout. Ve finále jsme museli připustit, že i ten déšť nám určitě hodně pomohl, protože se díky němu písečný povrch zpevnil a naše Lulu se do něj nezahrabávala (až na jeden malý incident na konci cesty). Však i staří Egypťané vlhčili písek, aby se jim po něm lépe dopravovaly kvádry určené pro stavbu pyramid! Nevýhodou bylo jen to, že jsme neměli vůbec žádnou představu o tom, jak hluboké některé kaluže mohou být. Myslím ale, že tuhle jízdu si Ondra opravdu užil.



Po 7 či 8 kilometrech jsme z kráteru vyjeli ven a zastavili u první hospody, kde jsme si objednali velký horký sladký čaj. Už dávno jsme totiž zjistili, že jízdu v dešti na skůtru nelze kombinovat s tím, že je člověk teple oblečen a má na nohou ponožky a tenisky. Takovou hloupost jsme udělali jen jednou a boty pak sušili několik dní. Když prší, tak jezdíme v kraťasech, žabkách, svetrech a pláštěnkách. Uznejte sami, že to nás při 15°C opravdu zahřát nemohlo. Když nám nad čajem trochu rozmrzly prsty, rezervovali jsme si ubytování v nedalekém homestayi a šli se zabydlet a odpočívat. Usoudili jsme, že dnešní cesta na Bromo byla opravdu výživná a plná zážitků.


21 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page