top of page

Jávský deník - den 23. Indonéské lázně

Aktualizováno: 8. 10. 2023

23. 2. 2023


Úplně jsem zapomněla napsat, že včera večer, když jsme jeli k hotelu, zradila nás navigace od Googlu. Ta mrcha proradná nás navedla mezi rýžová pole na pěšinku, která byla jen občas zpevněná nějakým tím větším šutrem. Ondra furt: “v pohodě, v pohodě”, no a vlastně měl pravdu. Nakonec jsem musela sestoupit z motorky jenom jednou. Dnes ráno nás pro změnu podobným způsobem vypekly mapy.cz. Ty dvě se asi domluvily. Jen dnes jsme nejeli mezi rýžovými poli, ale skrz čajovou plantáž, kávovou plantáž a zeleninová pole. Cesta byla taky spíše nezpevněná než zpevněná, kameny klouzaly, ale Ondra to všechno zase zvládnul. Je to borec. Sestoupit jsem musela opět jenom jednou.


Cílem této naší cesty bylo dojet k vrcholu Papandayan, kde se nachází oblast určená pro trackování a zároveň také edukační centrum. Když jsme přijeli ke vstupu, bylo nám sděleno, že jakožto zahraniční turisté máme zaplatit za vstupenku 200 000 IDR. Chtěli jsme to nejdřív probrat, protože narovinu, dávat celkem 600 Kč za podobné místo, které jsme viděli včera, se nám nechtělo. Když jsem se zeptala, kolik stojí vstupenka místní obyvatele, bylo mi řečeno, že 20 000, a tím bylo vlastně i rozhodnuto. Nikam nejdeme. Kdyby to byl dvoj, troj nebo pětinásobek, tak proč né, ale desetkrát tolik prostě dávat nebudu a hotovo. Pravdou je, že kdybych tu byla jenom na dovolené, nějakých 600 Kč bych asi neřešila, ale chceme tu být rok nebo dva, a tak mi tohle přišlo zbytečné. Jinak musím popravdě říct, že všeobecně se mi myšlenka levnějšího vstupného pro místní velmi líbí. Kdyby to podobným způsobem bylo koncipováno v České republice, více rodin by si mohlo dovolit navštěvovat místa, která je zajímají. Více rodin by si mohlo dovolit jezdit s dětmi na výlety. Více rodin by nesedělo doma u televize… snad. Ale desetkrát víc? To je už i na mě moc. A tečka.


Mapa Gunung Papandayan na Jávě, Indonésie
Mapa Gunung Papandayan

Takže: co jsme si vyjeli do kopce, to jsme zase sjeli zpátky a vyrazili na místo, které nám doporučili v hotelu. Darajat Pass jsou indonéské lázně s horkými prameny. V jedněch takových podobných jsme byli na Bali pod sopkou Batur, a tak jsme se těšili, že si zase prohřejeme po dlouhé době kosti. Vstupné do lázní bylo 30 000 IDR na osobu - 45 Kč (vidíte ten nepoměr?) a v ceně byl jeden hluboký plavecký bazén, jeden bazén s hloubkou cca 150 cm, jeden bazén se třemi tobogány a dětské brouzdaliště - vše s horkou vodou. Všude kolem byla různá posezení a areál byl opravdu veliký. Z vyhlídky nad bazény člověk přehlédl celé údolí pod sebou, byla to krása. Strávili jsme tu asi dvě hodinky, šli třikrát nebo čtyřikrát do vody a odjížděli spokojení. Co pro mě každopádně bylo velkou novinkou, bylo to, že jsem do areálu nemohla jít v bikinách. Musela jsem se přizpůsobit místním zvykům a jít do vody oblečená. Paní u vstupu původně chtěla, abych si vzala triko a kraťasy, ale vzhledem k tomu, že jsem na motorce nechtěla jet pak mokrá a nastydnout, vzala jsem si plavky a triko stáhla tak, aby končilo hluboko pod zadkem. Asi to bylo dostačující. Nikdo se nepohoršoval, nikdo mi nevynadal.



Odsud jsme chtěli ještě pokračovat na jedno místo, ale ta horká voda člověka hrozně utahá. Dopadlo to tak, že jsme dojeli na hotel a šli odpočívat.


Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Opmerkingen


bottom of page