22. 2. 2023
Kawah Putih (White crater) je sirné jezero, které se nachází asi 50 km od města Bandung a nedaleko obce Ciwidey, kde jsme spali. Byl by tedy hřích, se na toto fotogenického místo nezajet podívat. Až k jezeru jsme se na motorce nedostali, museli jsme ji zaparkovat asi o pět kilometrů dál a počkat si na kyvadlový autobus, který turisty odváží nahoru i zpět. Vstupenka k jezeru včetně dopravy vycházela na 110 000 IDR (cca 165 Kč) za osobu. Protože autobusy, resp. minibusy mají kapacitu 10 pasažérů, čekali jsme asi půl hodiny, než se objevili další zážitkuchtiví turisté.
Protože se jezero nachází ve výšce 2 000 m n. m., počasí se tu rychle mění. Tedy alespoň teď, v období dešťů. My jsme měli ale velké štěstí. Část mraků jsme během cesty minibusem nahoru k jezeru nechali za, respektive pod sebou a další část byla vysoko. Asi by jezero mělo ještě o něco poutavější barvu, kdyby nad námi byla jasná obloha, ale my nejsme od přírody negáči a byli jsme nadšeni i z toho, že jezero nebylo zakryto mlhou. Ačkoliv věřím, že i v takovém případě by mělo určité kouzlo (omlouvám se, za tyhle kecy hold může moje pozitivní myšlení). Ale zpátky ke kráteru. Výhled na jezero byl tedy úchvatný. Dokonce nám chvílemi zasvítilo i sluníčko, díky jehož paprskům jezero měnilo barvu od tyrkysové, přes namodralou až k mléčné. Tady nahoře jsme zjistili, že je možnost si zaplatit vstup na vyhlídku nad jezerem za dalších 25 000 na osobu. V tomto případě jsme vůbec neváhali a vytáhli rupie z peněženky. Jsme moc rádi, že jsme to udělali, protože vyhlídková terasa opravdu stálo za to.
Jezero v bílém kráteru má takovou zvláštní barvu kvůli tomu, že obsahuje síru, takže není moc bezpečné u jeho břehu trávit delší dobu. Dokonce tu byla umístěna i informační tabule, kde bylo jasně napsáno, že pobyt u jezera delší jak 15 minut může být zdraví škodlivý. Co mě ale překvapilo, bylo to, že upozornění bylo uvedeno pouze v angličtině. A přitom jsme byli jediní na první pohled zahraniční turisté široko daleko… Bylo to popravdě trochu zvláštní vzhledem k tomu, že většina lidí v této oblasti anglicky opravdu nemluví. Takovým krásným příkladem toho, na jaké úrovni jejich angličtina je, je to, že několik posledních dní si zvykám na to, že když lidi, kteří procházejí nebo projíždějí kolem nás, volají: “helou mistr!”, může to být i na mě. Nejdřív jsem na to moc nereagovala, ale tady, na Západní Javě, jsem se s tím celkem sžila.
Odsud, od kráteru, jsme odjeli někdy před polednem a dohodli jsme se, že zkusíme zajet na místo (slovo kavárna mi přišlo trochu moc silné), co by mělo být nedaleko a kde by měli dělat cibetkovou kávu. První inzerované místo, ke kterému cesta trvala asi půl hodiny, jsme nenašli. Druhé inzerované, ke kterému jsme na motorce jeli další půlhodinu a k tomu šli patnáct minut po svých, jsme sice našli, ale nakonec jsme od sousedky zjistili, že je už více než rok zavřené. Útěchou nám bylo alespoň to, že jsme projížděli a procházeli zase dalšími zajímavými místy.
Po obědě už jsme vyrazili kupředu k našemu vytipovanému ubytování pro dnešní noc. Těch 100 kilometrů jsme jeli necelé 3 hodiny, ale stálo to za to. Náš hotel byl mnohem levnější a mnohem čistší než ten, který jsme měli předcházející noc, a tak jsme se domluvili, že v něm zůstane možná i déle, než původně plánovanou jednu noc.
Comments