ZPÁTKY DO HOR
21. 2. 2023
Ani ráno jsme už výfuk nenašli. Nedá se nic dělat, hotovo, balíme, jedem. Na cestu jsme vyrazili pozdě, až někdy kolem 11. dopoledne. Asi po hodince jízdy jsme měli jedinou plánovanou zastávku dnešního dne, vodopád.
Vodopád Cikaso, jak se jmenoval, byl prvním vodopádem (z těch, co už jsme navštívili), ke kterému se nedalo dostat pěšky. Kousek od místa, kde jsme zaparkovali motorku, se nasedalo do lodičky na takové široké, pomalu tekoucí řece. Cena přepravy nebyla určena za osobu, ale za loď. Její pronájem nás vyšel na 65 000 IDR (100 Kč). Protože kromě nás na loď nikdo jiný nečekal, zaplatili jsme příslušný poplatek a vyrazili. Cestou jsem si říkala, jaká je škoda, že poslední dny tolik pršelo, protože voda v řece byla zabarvená hlínou dohněda. Po pár minutách plavby jsme ale z hnědé řeky odbočili do jejího krásného modrého přítoku a já v duchu i nahlas zajásala. Kolem říčky byl klid, stálo tam jen několik tichých rybářů a po levé straně se válela ještěrka… No ještěrka, spíš přibližně metr dlouhý ještěr to byl, ale krásně zeleně a modře zbarvený. Vodopád byl opravdu velký a dechberoucí.
Udělali jsme pár videí a fotek a cestou zpět k loďce jsme si u pána, který tu měl občerstvení, dali pečený kokos. To by to ale nebyla Indonésie, aby to vše nevypadalo jinak, než to zní. Abych to vysvětlila, pečený kokos to opravdu byl, ale byl to takový ten zelený kokos, co se z něj pije kokosová voda. Ten byl celý vhozený do ohně a opečený tak, že se voda uvnitř něj ohřála. Když ho pán vytáhl z ohně ven a osekal, dal dovnitř další ingredience: citrónovou trávu, zázvor a pak ještě něco, o čem tvrdil, že to vodu osladí. Tipuju, že to byl kus cukrové třtiny. Výsledek byl trochu teplý, lehce perlivý a moc dobrý. Mňam.
Z tohoto krásného koutu světa naś čekalo ještě 100 km do dálky a 2 km do výšky. Kromě toho, že se nám cestou postupně měnilo počasí, změnila se i krajina kolem nás. Ono se vlastně není čemu divit, když člověk stoupá od moře do výšky 2000 metrů. K počasí bych řekla jenom to, že jsme nejdřív jeli a svítilo nám sluníčko. Jakmile jsme začali stoupat, projížděli jsme hustým deštěm. Když jsme vyjeli ještě pár set metrů výš, dostali jsme se do mraků a pak postupně i nad ně. Okolí kolem nás bylo nádherné. Jednu chvíli jsme projížděli nad údolím, které jsme měli po naší levé ruce. Všude kolem z vrcholku skal padaly kamsi dolů na dno údolí vodopády a dole protékala krásná jiskřivá říčka. Bylo to opravdu nádherné. I plodiny se s nadmořskou výškou měnily. Jakmile jsme se dostali do výšky nad 1000 metrů, objevily se čajové a kávové plantáže. Člověk si ani nedokáže představit, že všechen ten čaj stihnou Indonésané vypít. A nebo, že by část vyváželi? Popravdě jsem si tuto informaci neověřovala, ale ani by mě to nepřekvapilo.
Ubytování jsme našli ve vesničce, která byla asi 1750 m n. m. a všude kolem byly jahodové plantáže. Prostě dnes cestou opravdu bylo na co koukat. Na ubytování jsme přijeli úplně promrzlí, a proto jsme vzali první hotel, který disponoval teplou vodou. Byl dražší, a tak jsme se domluvili, že pro příště zkusíme náklady na ubytování trošičku snížit. Po večeři jsme zalehli a brzy usnuli.
Comments