18. 2. 2023
Když jsme vstali, věděli jsme, že máme před sebou poslední den v Jakartě. Rozhodovali jsme se, jestli půjdeme navštívit akvárium nebo zajedeme do čínské čtvrti, kde člověk může ochutnat hada. Protože se Ondra pro tuto možnost hrozně nadchl, domluvili jsme se, že akvárium bude pouze náhradní plán v případě, že bude pršet.
Po snídani v pekárně jsme se vrátili do hotelu, abychom sbalili těch pár věcí, které jsme si s sebou do Jakarty přivezli. Když už jsme se chystali, že z hotelu vyrazíme na vlakové nádraží, abychom si zajistili lístky zpět do Bandungu, začalo pršet. Finální rozhodnutí, co s dnešním dnem, jsme tedy odložili a vyrazili na nádraží. Než jsme ale na hotelu vyřídili check out, pršet přestalo. Na nádraží jsme došli pěšky, koupili jízdenky na 15:30 do druhé třídy (první už byla vyprodaná) a vylezli před vlakáč s tím, že si zavoláme Grab nebo GoJek (místní levnější taxi aplikace). Ještě než jsme to ale udělali, odchytil nás takový milý strejda s Tuktukem. Naskočili jsme teda do jeho vozítka i s cigaretou v ruce a vyrazili k warungu poblíž čínské čtvrti, který na internetu inzeroval, že hady připravuje.
Když náš řidič zastavil v místě, kde se pouliční restaurace měla nacházet, vystoupili jsme. Skočili jsme do obchodu koupit vodu a tam jsme se dozvěděli, že tyto "restaurace" fungují pouze odpoledne a večer. Ulici jsme prošli, ale žádný takový stánek nenašli. Protože jsme z internetu věděli, že se tato místa mají nacházet i v čínské čtvrti Glodok, nechali jsme se tedy taxíkem hodit tam. Bohužel, ani tady jsme neměli štěstí. Zašli jsme si do Starbucks na kávu a rozhodli se, že zkusíme poslední místo, které jsme na internetu našli. Nacházelo se ale 50 minut jízdy autem od naší aktuální pozice. Riskli jsme to a opět nasedli do taxíku.
Po hodině jízdy jsme se shodli, že vše co jsme v Jakartě viděli, nás přesvědčilo o tom, že toto město se od svých menších sourozenců v Indonésii opravdu velmi liší. Navíc jsme se i předem utěšovali tím, že jsme se po městě trošičku projeli, a i kdyby náhodou restaurace na místě nebyla, stálo to za to. Po hodině jízdy jsme vyskočili z taxíku přímo u Shellky, poděkovali řidiči a šli se poohlédnout kolem. Měli jsme ohromnou radost, že jsme restauraci našli. Bohužel jsme ale záhy zjistili, že ačkoliv již má mít otevřeno, dveře jsou zamčené a nikde nikdo není.
Když jsem ale viděla, jak je Ondra smutný, rozhodla jsem se, že tak to teda nenechám. Došla jsem vedle do Hondy, kde na recepci byla slečna, která říkala, že trošku mluví anglicky. Poprosila jsem jí, že jsme tam jeli kvůli restauraci a že je restaurace zavřená, jestli náhodou neví, kdy mají otvírat. Slečna říká, že už by měli být otevření, tak jí vezmu za ruku a ukazuju jí, že ještě otevřený nejsou. Slečna říká, tamhle máte telefonní číslo, tak jim zkuste zavolat. Tak já na to, slečno, moment, vytočím telefonní číslo a vrazím jí můj telefon do ruky. Pak následoval hovor a chvilku na to se dveře krámku otevřely.
Ačkoliv jsme na dveřích obchodu viděli různá jídla, která si tu člověk může dát, paní bohužel aktuálně měla pouze vývar z kobry. Trošku mě to mrzelo, protože to, co jsem chtěla ochutnat, k dispozici nebylo (hadí maso na špejli upravené na grilu - saté). Objednali jsme tedy dva vývary a jednu kobří krev. Paní se hned podívala na naše kelímky, které jsme měli v rukou, a vysvětlila nám, že hodinu před a 4 hodiny po pití krve se nesmí pít káva ani čaj. Nevadí, tak tedy počkáme.
Paní majitelka byla moc milá a přátelská. Nadšeně zodpovídala veškeré naše dotazy a celou dobu, kterou jsme v krámku strávili, se nám plně věnovala. Jakmile jsme dojedli polívku, přišel Ondrův čas. Vzhledem k tomu, že jsem s krví a vším, co s tím souvisí, nechtěla mít moc společného (protože se moc bojím hadů a přišlo mi to i trochu nechutné), Ondra Vám povypráví, co se dělo dál:
“Takže začal rituální obřad. Paní vytáhla z regálu různé lahvičky alkoholu a začala do hrnečku míchat můj koktejl. Když to bylo hotovo, mávla na mě, abych šel za ní ke kobrám. Paní si nasadila brýle, protože všichni hadi byli prudce jedovatý a nebyli zbavený ani zubů, ani jedových váčků, a začala hada nahánět. Po pár minutách měla krásnou dvoumetrovou kobru jávskou chycenou. Vytáhla jí z terraria a její silný asistent kobru chytil za vocas a začal ji natahovat. Paní si do ruky vzala sekáček a jedním mocným sekem usekla kobře hlavu. Poté už vše nechala na svém mladém asistentovi, který kobru nejprve chytil a obrátili nad můj kalíšek s alkoholem. Tam vymačkal velkýho panáka krve. Poté jí upnul do provazu a začal stahovat z kůže, aby se dostal co nejrychleji ke žluči, která je také potřebnou ingrediencií v onom drinku. Milý ochránci zvířat nevěšte hlavu, kobra nepřišla nazmar, protože ji nechali potom vyvěsit a maso dále využijí. Když veškerý přípravy byly hotový, paní mi přinesla tácek, kde byl na talířku váček se žlučí a v misce byla krev smíchaná s alkoholem. Alkohol se tam dává kvůli tomu, aby zbavil krev veškerých parazitů a zárodků, které by tam mohly být. Celý rituál jsme dokončili tím, že bylo vše smícháno a mnou vypito. Chuť, i když by se to mohlo zdát nechutné, byla výborná. Celé takto smíchané to chutnalo jako becherovka či jiný žaludeční likér.”
Za mě, která seděla vedle a dozadu vždycky jenom nakoukla, bych ráda dodala, že syčení nasraný kobry mě hodně překvapilo. Vůbec mi to totiž nepřipomínalo hada, ale spíš to znělo, jako kdyby si v dálce odfrknul naštvaný buvol.
Po celém tomto rituálu jsme pak s paní ještě seděli v restauraci a přátelsky si povídali. Taky jsme od ní zjistili, že stejných obchůdků je po Jávě rozmístěno několik. Odsud jsme už pospíchali na vlak, abychom v Bandungu vyzvedli naší Lulu, zbytek našich věcí a našli hotel na dnešní noc.
Comments