16. 2. 2023
Ráno jsme vyrazili na snídani hned potom, co jsme vstali, a asi vůbec poprvé za ty 4 měsíce, co žijeme v Indonésii, jsme si zašli na snídani do pekárny. Nebudu lhát, snídaně to byla celkem drahá, ale stálo to za to.
Vzhledem k tomu, že náš hotel je v centru nedaleko od vlakového nádraží Gambir, rozhodli jsme se, že zatím do víru velkoměsta vyrazíme po svých. Prvním naším turistickým cílem byl památník s honosným názvem National Monument v Jakartě. Měli jsme v plánu tu udělat nějakou tu fotku, trochu se projít kolem a pak pokračovat směrem k mešitě a katedrále. Když jsme ale zjistili, že monument není jen ohromný obelisk, ale že se uvnitř nachází muzeum a především i výtah, který výhleduchtivé turisty vyveze nahoru - až skoro do oblak, bylo rozhodnuto. Národní monument v Jakartě vypadá trochu jako Washingtonův monument. Je vysoký 123 metrů a nahoře je vyhlídková terasa, ze které je vidět na okolní části města. Vstupné tam stojí 20 000 IDR (30 Kč) na osobu a opravdu to stojí za to. Navíc muzeum, které je umístěno ve spodním patře monumentu, vysvětluje indonéskou historii ve velmi dobře stravitelné formě. Každý důležitý moment historie je zachycen v jedné vitríně a je k němu přidán krátký popisek jak indonésky, tak anglicky (kdo z Vás se byl podívat např. v Louvre, ví, že popisky jsou tam pouze francouzsky - a to se navíc Louvre nezaměřuje jen na francouzskou historii a francouzské umělce). Prostě tak nějak to tady dávalo více smysl, což pro nás v Indonésii bylo velkým překvapením.
Vůbec musíme uznat, že Jakarta (jakožto jediné velkoměsto tady v Indonésii z těch, co už jsme měli možnost navštívit) se klidně může měřit s našimi evropskými nebo vůbec i dalšími světovými velkoměsty. Všude jinde na Jávě milionová města vypadala v podstatě stejně, jako venkov. Jediným rozdílem bylo několik vyšších budov a o dost větší rozloha. Ondra ještě zmiňuje, že silnice byly v lepším stavu a měly více pruhů. Dokonce musíme uznat, že Jakarta vypadá jako vcelku dobře uklizené město. Pokud ho srovnáváme s jeho menšími bratry a sestřičkami v Indonésii. Na to, že má město skoro stejný počet obyvatel jako celá naše republika, je to obdivuhodný výkon. Na druhou stránku ale musíme přiznat, že jsme z ní viděli jen kousek a ještě ke všemu přímo v centru. Ani zdaleka nepochybujeme o tom, že okrajové oblasti, případně slumy budou zase ten stejnej bordel, jako všude jinde. Tohle se před námi ale díky tomu, že jsme sem přijeli vlakem a ještě ke všemu už za tmy, tak nějak schovalo.
Odsud jsme měli v plánu zajít ještě k mešitě a katedrále, ale vzhledem ke zdržení u monumentu jsme se rozhodli, že vyrazíme rovnou do "Světa fantazie". Dunia Fantasi (zkráceně nazývaný Dufan) se nachází od monumentu asi 10 kilometrů daleko, a tak jsme se rozhodli, že se tam dopravíme taxíkem. Jen co jsme vylezli z parku, který obklopuje monument, projížděl kolem nás jeden Tuktuk. Poprvé jsme je viděli vlastně až tady v Jakartě, a tak jsme se hned rozhodli z cesty udělat zážitkovou jízdu. Pan řidič to velmi dobře pochopil, a tak nás solidně natáhnul. Jeho řidičské umění nám ale bralo dech. Vešel se se svým vozítkem skoro všude, kde projížděly pouze motorky. S Lulu bychom nebyli ani o chlup rychlejší, kdyby tady tedy byla s námi...
Do Dufanu jsme se dostali asi v jednu odpoledne, zaplatili vstupné 200 000 IDR (300 Kč) na osobu a šli se bavit. Zábavu nám ale překazil hujan (déšť) jako kr**a. Další hodinu jsme se schovávali a obědvali. Bohužel když bylo po dešti, byly u všech atrakcí tak ohromné fronty, že jsme si stihli vystát pouze jednu a rozhodli se, že na to dnes prdíme, vrátíme se sem zítra a koupíme si VIP vstupenku, abychom mohli veškeré fronty předbíhat.
Když jsme se vrátili na hotel, na mapě jsme se dočetli, že jsme se ubytovali jen kousek od České ambasády, ke které jsme se rozhodli večer projít. Sice měli už zavřeno, ale stejně to pro nás byl zážitek. Když se to vezme kolem a kolem, stáli jsme jen pár metrů od území České republiky. Odsud jsme vyrazili na jídlo a našli moc sympatickou restauraci, ve které prodávali i alkohol. K láhvi vodky (350 ml) jsme si dali nějakou tu véču a šli chrnět, abychom nabrali sílu na další den.
Comments