14. 2. 2023
Noc byla hrozná. Když jsme včera přijeli, mysleli jsme si, že nám nejvíc dá zabrat koupelna. Už v průběhu noci bylo ale jasné, jak moc jsme se spletli. V koupelně jsme to večer zvládli úplně v pohodě, ale ty postele a ty polštáře, to bylo to pravé peklo tohoto místa. Z postele div nelezly pružiny a poštář mi připomínal ten šutr, co si kdysi dávali při spánku pod hlavu Egypťani. Jestli nevíte, co tím myslím, určitě si to vyhledejte. Spánek byl tady velmi náročný. O co hůř jsme se vyspali, o to víc jsme se těšili, až z hotelu vypadneme a vyrazíme na nějaký ten výlet.
První vybrané místo, které jsme chtěli navštívit, bylo vzdáleno asi 25 kilometrů (takže cca hodinu jízdy). Vůbec jsme nevěděli, co od něj máme očekávat, prostě nás jen zaujalo na fotografiích na googlu. Když jsme sem dojeli, došlo nám, že Hutan Pinus Limpakuwus je vlastně borový les, jen na Jávě. Konkrétně tady byl ten borový les v podstatě takové rodinné rekreační centrum. Vůbec jsme si tady připadali, jako když člověk v Čechách přijede do nějakého horského střediska. I všude okolo byly různé chatičky a hotýlky a působilo to velmi malebně.
Nedaleko odsud jsme navštívili ještě dva vodopády. U obou dvou bylo možné se koupat, ale ani v jednom případě jsme této možnosti nevyužili. Bylo to především proto, že se nad námi začaly stahovat mraky, a tak jsme radši vyrazili k dalšímu našemu vytipovanému místu.
Ondra nám na mapě našel místo s názvem Menggala Ranch. Cesta k němu byla klikatá, všelijaká. Dešti jsme ale prozatím ujeli. Tahle farma se nám opravdu moc líbila. Měli tu výběhy s ovečkama, kravičkama, různou drůbeží, morčaty a králíky. Skoro do všech výběhu člověk mohl jít přímo mezi zvířátka. Mně se nejvíc líbilo krmení telátek, Ondrovi výběh s ovečkama. I výhled do okolí tu byl opravdu krásný. Strávili jsme tady asi hodinu, a pak skočili na motorku a ujížděli dešti.
Tentokrát se nám to ale nepodařilo. Posledních 100 kilometrů k dalšímu hotelu jsme jeli v dešti a část i ve tmě. Navíc jsme jeli zase kratší trasou, asi se nikdy nepoučíme. Cesta vedla přes opravdu, ale opravdu vysoké kopce a hluboká údolí. Chudák Lulu měla co dělat, aby nás nahoru vyvezla, a především, aby to dolů ubrzdila. Nebýt toho deště, cesta by byla opravdu úchvatná. Výhledy byly i v tomto počasí občas neuvěřitelně krásné, nikde jsme ale nezastavovali a pospíchali do sucha. Přes ten největší krpál jsme projížděli opět borovým lesem, a kdyby si člověk odmyslel ty banánovníky, bambusy a palmy, měl by pocit, že je v českých lesích. Na hotel jsme dojeli až za tmy a byli tak vyčerpaní, že jsme si dali panáka nebo dva a šli brzo spát.
Comments