13. 2. 2023
Dnes jsme se probudili a věděli, že si musíme sbalit naše kufry a vandrovat zase o dům dál. Ráno počasí vypadalo moc pěkně, ale to prostě ve výšce 2100 m n. m. moc neznamená. A to se také během balení a snídaně potvrdilo. Ze skoro jasného počasí (no, jasného, myslím tím, že mraky byly o něco výš, a tak bylo vidět na protější kopec) se stal déšť. Než jsme ale snesli věci k motorce, zase se to trochu otočilo, a tak jsme se rozhodli, že ten kráter teda vyzkoušíme. Za lehkého mrholení jsme k němu dojeli, seskočili z motorky a prásk, najednou bylo po dešti.
Přesně se tady potvrdilo to, co jsem psala včera o cenách vstupenek v Indonésii. Vstupné 20 000 IDR na hlavu bylo překvapivě malé na tak velký zážitek. Taky se nabízí otázka, jestli jsem to včera u toho jezera na ceduli nevyčetla špatně… Indonéština holt není moje silná stránka. Sirný kráter Sikidang Crater byl pro nás opravdu silným zážitkem. Něco takového jsme v životě ještě neviděli. Voda a bahno se tu vaří a bublá, z různých míst v okolní krajině stoupá horká pára a vzduch je cítit sírou. Člověk by řekl, že pach síry určitě musí připomínat peklo, což musí být směs kouře od táboráku, vlhké srsti a uhlí. Tak nějak si to alespoň představuju já díky všem těm pohádkám, co jsem viděla. Ne ne, tak to není. Pach síry je velmi podobný tomu, kdyby někdo vařil hodně zkažená vejce v kotlíku, kam se jich vejde 1000 kusů (ale pštrosích). Uff, jsem ráda, že jsme měli roušky. Na fotky jsme si je sundávali, ale jen když foukalo směrem od nás. Když se podíváte pořádně na můj výraz na fotce níže, určitě tam taky uvidíte to, jak zadržuju dech :D
Ještě jedna věc mě tady, na náhorní plošině Dieng velmi zaujala, a to ovoce jménem Carica (čti Karika). Je to speciální druh papáji, která roste v nadmořské výšce 1500 až 3000 metrů. Stromek vypadá hodně podobně jako u papáji běžné až na to, že se jeho kmen může dělit na více větví (to jsem u běžné papáji viděla minimálně). Listy jsou stejné, ale plody diametrálně odlišné. Jsou totiž tak malé, že se pohodlně vejdou do dlaně. Místní ženy z nich vyrábějí kompoty, které chutnají velmi dobře.
Odsud nás čekalo 100 kilometrů do dálky a 2000 metrů do hloubky, jeli jsme až do obce Purwokerto. Tady jsme si našli hotel s velmi typickou koupelnou (pro Indonésii) a ještě víc nepohodlnými postelemi. Dobrou zprávou pro nás bylo, že se ve městě nachází obchod s alkoholem, jehož návštěvu jsme si neodpustili. Přeci jen jsme už ujeli skoro 2000 kilometrů a máme nárok na nějaký ten šnaps. Výlety holt budou muset počkat na zítra, teď máme důležitější práci.
Comments