PROČ NEJEZDIT KRATŠÍ CESTOU
10. 2. 2023
Hotel byl vcelku šílený, taková kobka bez oken, ale když tam chce člověk jen smýt prach z cesty a přespat, tak je to vlastně jedno. Večer jsme zašli na večeři a poté, co jsem viděla kousek od hotelu přeběhnout přes cestu potkana, bylo rozhodnuto, že jíst se bude v normální restauraci a né ve warungu u cesty. Noc pak byla bezesná a rychlá.
Hned po snídani jsme vyrazili na první ze čtyř míst, která jsme ve městě Semarang chtěli navštívit. Pabrik Rokok Praoe Lajar byla od našeho hotelu jen pár minut jízdy. Tip na tohle místečko jsme našli v blogu Nikol (Češky žijící v Indonésii opravdu dlouhodobě, a to na ostrově Sumba). Jedná se o budovu z dob koloniální éry, která i dnes funguje jako továrna na výrobu cigaret. Vše tu bylo přesně tak, jak Nikol psala. Venku před budovou byl cítit tabák a hřebíček a dle jejího tipu jsme oslovili hlídače, jestli bychom nemohli nakouknout dovnitř. Ten se odběhl zeptat šéfa a společně nás pak po továrně provedli. S Ondrou jsme byli překvapeni rychlostí, s jakou zaměstnankyně dokážou pracovat. Wow. Zážitek to byl opravdu senzační a jsme za něj oba moc vděčni: jak panu hlídači, tak především Nikol, která nás na tuto myšlenku přivedla.
Odsud jsme vyrazili ještě na jedno místo, které jsme našli u stejného zdroje, a to na Kampung Pelangi Kalisari. Jedná se o slam, což je taková ta chudší čtvrt. Tady se ale k tomu postavili čelem a dokázali něco neuvěřitelného. Dokázali to, že komunita, která zde žije, začala více dbát na čistotu svého prostředí a začala ho udržovat v lepší kondici. A jak toho docílili? Barvami. Předpokládám, že moje vysvětlení asi není úplně jednoznačné a jasné, proto přikládám více fotek, které mluví samy za sebe.
Odsud jsme se zamířili do jednoho nákupního centra, kde jsme vůbec poprvé tady na Jávě narazili na nějaký ten alkohol. Koupili jsme pro každého z nás jednu plechovku piva a vypili jsme je hned venku na lavičce před obchoďákem - jako správná dvojka bezďáků. Nikdy by mě nenapadlo, jak ráda uvidím pivo. 🤣 Poslední zastávka ve městě byla v Pagoda Avalokitesvara. Bylo to kouzelné a liduprázdné místečko, které na nás zapůsobilo svou klidnou a mírumilovnou atmosférou.
Tímto naše dnešní prohlídky skončily a už nás čekal jen přesun do městečka Dieng. U pagody jsme nastavili navigaci a rozhodli se, že pojedeme kratší cestou. V tu chvíli mi ještě nepřišlo nijak divné to, že když jsem hledala trasu včera večer, tuto kratší mi google mapy neukázaly. Věděli jsme, že budeme s naší Lulu muset vystoupat do výšky asi 2000 metrů nad mořem, abychom se dostali na náhorní plošinu, kde se městečko nachází. Cesta byla ze začátku dobrá a jelo se pěkně. Pak jsme ale odbočili z hlavní silnice na takovou vedlejší silničku, což nám nepřišlo nijak zvláštní. Když jsme ale z této silničky odbočili na ještě menší, ale také asfaltovou, začínala jsem mít trochu pochyby. V tu chvíli už celkem vydatně pršelo. Asi 16 kilometrů před cílem se najednou z asfaltky stala velkými kameny vysypaná cesta. Oběma nám bylo jasné, že tudy tedy rozhodně jet nemůžeme. Prohodili jsme české offline mapy, které s oblibou používáme, za nadnárodní online mapy od googlu a vyrazili další možnou cestou. Behěm jízdy jsem se uklidňovala, že jsme určitě na lepší cestě k cíli než před chvílí, protože v našem i v opačném směru jezdila auta. Opět nám do cíle zbývalo něco okolo 15 kilometrů a sklon kopce, do kterého jsme stoupali, se stále zvětšoval. V kritický moment, kdy byl sklon nejvyšší, jsme museli zastavit, protože cestu blokoval menší náklaďák. No jo, ale pak už jsme se nerozjeli. Kousek od tohoto místa bylo pár místních chlapíků, kteří poté, co jsem z naší Lulu seskočila, Ondru roztlačili, aby mohl pokračovat v cestě dál. Mně nabídli, že mě nahoru za ním vyvezou. Za tuhle službu si pak mohli říct opravdu jakoukoliv cenu. Bez nich bychom to zřejmě museli zase vzdát a hledat další, pro nás přijatelnější možnost. To by ale znamenalo, že bychom celý vrchol museli objet a ve finále by se z 15 kilometrů stalo dalších cca 100. Chlapík mě na svém skůtru popovezl asi 5 kilometrů až na místo, kde se cesta začala lámat a klesat. Za těch ušetřených 100 km chtěl 100 000, což byla (jak jsme se oba shodli) přijatelná cena.
Byli jsme oba zkřehlí zimou, ale šťastní, že jsme se přes vrchol dostali. Dohodli jsme se, že se na chvilku zastavíme na takovém malém plácku vedle cesty a dáme si cigárko. Zastavili jsme a překvapilo nás, že je tu cedule s cenou parkovného. Proč by proboha někdo chtěl peníze za parkování na místě, kde nic není? To přece nedává smysl. A taky, že ne. Zastavili jsme přímo u místa, kde se nacházely lázně s horkými prameny. Prosím, když píšu lázně, nepředstavujte si lázně jako u nás. Do těchto lázní bylo vstupné 5 000 IDR (cca 7,50 Kč) a jednalo se v podstatě o jeden dětský bazének a jeden větší bazén napuštěný horkou vodou. Z místních tu byla pouze jedna rodina a k nim jsme se na chvilku přidali my. Vyhrnuli jsme si naše mokré kalhoty a dali si do bazénu rozmrazit nohy. Při okolní teplotě 15°C a mrholení to byl balzám na duši.
Do obce Dieng už to odsud bylo pouze malý kousek a nám se podařilo ve warungu u parkoviště, kde jsme si dali polévku a čaj, domluvit úžasné ubytování na 3 následující noci. Dohodli jsme se totiž, že po posledních několika náročnějších dnech toužíme po trošce toho odpočinku. Navíc nám došlo, že počasí v takové nadmořské výšce bude dost nevyzpytatelné a my bychom si opravdu rádi počkali na okamžik, kdy si budeme moct toto malebné městečko spolu s okolními divy hezky nafotit. Jestli to vyjde, to nevíme, musíme se nechat překvapit.
Comments