top of page

Na Lombok a dál - den 41. Laguna Waikuri

Aktualizováno: před 7 hodinami

26. 8. 2023


Ráno jsme si zase dali k snídani ten úžasnej toast, protože prostě nic jiného nebylo, a už se těšili, až budeme mít sbaleno a zajedeme znovu na bakso. Taky jsme chtěli zkusit vybrat peníze. Protože místní bankomaty mají různé rozmary, tak jsme byli rádi, když se nám podařilo vybrat na třetí pokus…


Před sebou jsme měli 42 kilometrů, které nás dělily od laguny Waikuri, kam jsme měli v plánu se podívat. Protože je cestování po ostrově hrozně nevyzpytatelné a člověk neví, jaká silnici ho cestou bude provázet, radši jsme počítali s tím, že nám cesta může trvat třeba i 2-3 hodiny. Ze 3 možných tras, které z města Tambolaka k laguně vedou, jsme vybrali tu pobřežní. Řekli jsme si, že když už bude mít špatnou kvalitu, alespoň něco uvidíme.


Tentokrát nás ale silnice velmi mile překvapila a k laguně jsme dojeli za necelou hodinku. Pravdou je, že to Ondra bral, co to dalo. Během této vesty jsem ho nijak nebrzdila, protože jsme na silnici byli sami, kolem nebyly žádné nebo skoro žádné domy, a tak nebyl důvod ho krotit. Laguna Waikuri je bohužel také jedno z těch míst, o kterých jsme se dočetli, že tam člověk musí počítat s celkem otravným doprovodem a nesmyslnými požadavky na peníze. Žádná taková další podobná laguna ale na ostrově není, a tak jsme se rozhodli návštěvu i tak risknout. Pravdou ale je, že vstupné tu není napálené. Pro zahraniční turisty je to jen 20 000 IDR (30 Kč) na osobu. Jen co jsme zaparkovali, objevili se první nevyžádaní společníci. Kolem místních stánků jsme prošli v doprovodu jednoho středně odrostlého chlapce, který se s námi snažil navázat hovor. Snažila jsem se s ním moc nebavit, ale Ondra mu pořád odpovídal. Tak se stalo, že nás doprovodil až na první vyhlídku, kde jsme se posadili a dali si cigaretu. Tam se k nám přidal další, ještě o něco větší kluk, a oba se na nás vydatně mračili. Když jsem se zeptala, proč se na nás tak mračí, prolomení ledu a zlepšení atmosféry to moc nepomohlo. Ten první to s námi po pár minutách vzdal, ale druhý nás doprovázel ještě kus na cestě kolem laguny. K němu se přidal další kluk a pořád se nás ptal, jestli si chceme skočit do laguny. Třikrát jsme tuto možnost odmítli a až pak nad námi oba dva mávli rukou a šli pryč. Pravdou je, že jsme sem jeli s cílem se tu i vykoupat, ale proč bych si měla od někoho nechat ukazovat skokánek, který je viditelný ze všech stran laguny? To vážně nevím…



Když jsme konečně byli zase v klidu jen ve dvou, nacvakali jsme pár fotek a obešli lagunu kolem dokola. Pak jsme si vylezli právě na ten skokánek, posadili se tam a plánovali, jak jeden z nás půjde do vody po schodech z druhé strany a druhý ho odsud bude fotit. Což o to, fotky by to byly nádherné, ale…!!! V jednu chvíli úplně přestal foukat vítr, a tak se hladina vody na jezeře ustálila a byla krásně průhledná až na jeho úplné dno. To, co jsme tam viděli, nás od jakéhokoliv koupání odradilo. Ve vodě hned pod námi jsme pozorovali minimálně 5 středně dlouhý hadů, 4 z nich byli černobílí a jeden okrovo černý. V tu chvíli bylo rozhodnuto, že se lagunou budeme kochat jenom zvenčí, ale rozhodně ne zevnitř.


vodní had Laguna Waikuri Sumba Indonésie
Od koupání v laguně Waikuri nás odradili hadi

Hadi, které jsme pozorovali, také urychlili náš odchod z laguny. Cestou jsme se chtěli ještě zastavit na pláži, která byla velmi blízko. Na pantai Mandorak jsme dojeli asi po 5 minutách. Chtěli jsme tu zaparkovat tak, aby nám sluníčko nesvítilo na motorku. Jakmile jsme zastavili, přiřítil se k nám pán s červenou pusou a chtěl po nás zaplatit parkovné. Když jsem se ho zeptala, kolik to dělá, nebyl schopný nám odpovědět anglicky. Vzhledem k tomu, že už jsme se základní slova týkající se jídla a také číslovek naučili, snažila jsem se mu indonésky poradit cenu. Očekávala jsem něco kolem 10 000 rupií, a tak jsem tuto cenu navrhla. Pán se zatvářil striktně odmítavě a tvrdil, že mu za parkování dáme 100 000. Jako vážně? Opravdu po nás chce 150 Kč za nic? Díky, ale ne! Skončili jsme na motorku s tím, že takhle by to určitě nešlo. V tu chvíli pán začal snižovat cenu, až se dostal na částku 30 Kč. My jsme ale byli už tak rozezlení, že jsme neměli chuť s ním smlouvat. Tvářil se napůl překvapeně a napůl naštvaně… Třeba si příště cenu promyslí… Ale spíš asi ne.


Cestou od pláže jsme minuli bránu, ke které se pomalu, ale jistě sbíhaly děti. V tu chvíli jsme si navzájem pogratulovali k tomu, že jsme se rozhodli odjet. Nebylo by to poprvé, co by turista zaplatil nejen za parkování, ale také za to, že má možnost odjet pryč...


Dalším cílem už byla zátoka Pero, kde jsme si na dnešní noc rezervovali ubytování. Cesta sem už byla podstatně horší kvality, a tak nám těch 16 km zabralo cca hodinu. Jakmile jsme dorazili na ubytování, byli jsme z jeho polohy opravdu nadšení. Nacházelo se totiž na útesu, z kterého vedly schody do ústí řeky, odkud se dalo doplavat přímo na pláž. Tuto kratochvíli jsme ale odložili až na následující den. Šli jsme se jen podívat na západ slunce a hned po večeři jsme zalehli a snažili se spát…


Západ slunce ostrov Sumba Indonésie
Krásný a romantický západ slunce

4 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page