20. 8. 2023
Dnes byla naše poslední noc na hotelu, poslední noc v hlavním městě. Na snídani jsme šli hned, jakmile to bylo možné, protože jsme už byli oba dávno na nohou, čerství a odpočnutí. Po jídle jsme skočili na motorku a jeli vyzvednout naše vyprané prádlo. Včera jsme si v prádelně chytře udělali puntík do mapy, a tak nebyl problém dnes prádelnu najít. Uvnitř jsme naše věci chvilku hledali, a když jsme je našli, vypadalo to, že jich je mnohem míň, než jsme včera odevzdávali. Hned jsem na to upozornila Ondru a tvrdila, že si myslím, že tam chybí deky. Hodili jsme prádlo na váhu a zjistili, že místo včerejších 6 kg, které jsme odevzdali, jsme převzali pouze kila 4. Upozornila jsem na to zaměstnance prádelny, a ten nás posla l… ne doprdele, nebojte, ale na místo, kde se nachází jiná pobočka prádelny.
Naštěstí to nebylo daleko. Ještě větší štěstí bylo, že paní v druhé prádelně mluvila trochu anglicky. Vysvětlili jsme jí, že nám chybí defakto třetina věcí a ona šla hledat. Za chviličku se vrátila a kromě dvou dek nesla ještě dva sarongy a tři ručníky. Moc se nám omlouvala s tím, že je prádlo ještě trochu vlhké, takže nám ho přežehlí. Aby nám to čekání lépe uteklo, dostali jsme dokonce čaj. Asi po 15 minutách jsme dostali vše, navíc to bylo krásně zabaleno a navoněno. S úsměvem jsme se tak rozloučili s paní a odjeli na hotel, abychom sbalili sakypaky a vyrazili vstříc novým zážitkům na dosud nepoznaném ostrově Sumba.
Leč radovali jsme se předčasně! Ondra při balení a oblékání zjistil, že mu u kraťasů chybí pásek. Kolikrát už jsem mu tvrdila, že není běžné kraťasy prát i včetně pásku… No, alespoň teď zjistil, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Co nám zbývalo jiného než dobalit, naložit věci na Lulu a zajet zpět do prádelny? Nic. A tak jsme to tedy udělali. Paní pásek objevila velmi rychle a zase se nám omlouvala. Když už jsme měli pásek u sebe, byli jsme rádi, že snad už máme vše, takže nám ta malá zajížďka vůbec nevadila.
Konečně bylo vše zařízeno a my mohli vyrazit objevovat ostrov, který byl před námi už tolikrát vychvalován. Z města jsme vyrazili směrem na východ Sumby a první naše zastávka byla na pláži. Věděli jsme, že koupat se nebudeme, protože máme v plánu spát několik dalších nocí ve stanu, ale to nebylo překážkou tomu, abychom se tam zastavili alespoň na kukačku. Na pláž Walakiri to nebylo daleko. Vlastně jsme na ni chtěli jet už včera, abychom se podívali na západ slunce, ale bohužel jsme to nestihli skrz dopisování deníku a volání s rodinou.
Už během tohoto krátkého přejezdu jsme pozorovali rozdíly mezi Sumbou a jinými ostrovy Indonésie, které jsme již navštívili. Krajina se zase změnila a vypadala sušší než jsme doposud viděli. Všude kolem, kam až oko dohlédlo, byla seschlá tráva - skoro jako na divokém západě. A aby bylo tohle připodobnění ještě průkaznější, tak se v té trávě popásaly kozy, krávy, vodní buvoli i koně. Stáda zvířat se tu pohybují většinou volně bez úvazu či ohlávek, což působí moc příjemně, skoro jako by ani nebyla domácí.
Jak už jsem napsala, cesta k pláži netrvala dlouho. Jakmile jsme tam přijeli a zaparkovali, žasli jsme nad nádhernou barvou oceánu. Tak světle tyrkysovou umí udělat jen bílý písek pod vodou. Tahle pláž opravdu vypadala jako ráj na zemi. Bylo mi sice trochu smutno, protože jsem věděla, že se nemohu jít koupat, ale věděla jsem, že se svojí aktuální vyrážkou si nemůžu dovolit to, aby mě ta sůl na kůži svědila celý den nebo i dýl. Šli jsme se kousek projít, pak si dali mladého kokosáka a vyrazili o dům dál.
Dalším naším cílem byl vodopád. Na fotkách na Googlu vypadal moc hezky, ačkoliv v komentářích bylo napsáno, že silnice je velmi špatná a přístupová cesta k vodopádu trošku náročnější. I tak jsme se rozhodli k němu vyrazit. První hodinu byla cesta celkem v pohodě, další půlhodinku už se kvalita silnice střídavě zhoršovala a zlepšovala a posledních úsek byl opravdu šílený. Těch posledních 6 kilometrů jsme ujeli za půl hodiny, což nám dává průměrnou rychlost sběsilých 12 km/hod.
Nakonec jsme zaparkovali v místě, kde stáli 3 baráky. Posedávalo tam asi 15 lidí a všichni dospělí měli červené rty, dásně i zuby. Opět to nebylo ani jahodovým nanukem, ani rozmazanou rtěnkou, ale betelem. Rukama a nohama jsme se tedy zeptali, jestli tu můžeme nechat motorku a kudy se jde k vodopádu. Bylo nám vysvětleno, že k vodopádu je to tamtudy, ale ať počítáme s tím, že pod vodopád se stejně nedostaneme, protože je to nebezpečné. Poděkovali jsme, vyrazili z vesnice, dá-li se tomu tak říkat, a šli vyšlapanou pěšinkou mírně z kopce. Hned na první odbočce jsme špatně zahnuli, takže přiběhla 3 mladá děvčata, aby nám ukázala správný směr. Výhled odsud byl nádherný a nešlo nevidět ten šílený krpál dolů... Tam někde hluboko pod, v nejnížším bodě údolí, se nacházel náš vodopád. Na chvilku jsme se zastavili a přemýšleli, jestli má smysl dolů k řece vůbec scházet vzhledem k tomu, že vodopád vlastně neuvidíme. Znovu jsem otevřela internet a podívala se na Googlu na recenze. Což o to, cesta dolů by měla trvat cca 15 minut, a to není tak zlé, ale recenze s fotkami, které byly evidentně focené zespodu vodopádu, byly nejméně 3 roky staré, případně ještě starší. Schodiště, které pod vodopád vedlo, se asi už opravdu rozpadlo. Po pravdě ani předtím, když ještě stálo, nevypadalo nijak stabilně. Proto jsme se rozhodli, že na vodopád prdíme a pojedeme zase 2 hodiny zpátky směrem k hlavní silnici.
Nejdřív jsme se vraceli po vlastních stopách, protože žádná jiná cesta nebyla možná. Když jsme ale přiblížili k hlavní silnici, navigace nám vybrala trochu jinou trasu - asi proto,že jsme se potřebovali dostat ještě o kus dál na východ. Posledních 10 kilometrů jsme jeli po silnici, která byla aktuálně ve výstavbě. Povrch již byl zpevněný, ale žádnou asfaltovou pokrývku na sobě neměl. Jako již klasicky si Ondra cestu užíval. Když jsme konečně dojeli zpátky na hlavní silnici, byla jsem za to opravdu ráda. Nebudu lhát, bylo to především proto, že jsme během posledních 4 hodin nenarazili na žádný warung, kde by bylo možné se najíst. Jakmile jsme naplnili naše žaludky, paní, která nás obsluhovala, nás zavedla naproti přes cestu, kde jsme koupili jednu láhev jakéhosi místního alkoholu. Přesně nevím, co to bylo zač, ale bylo to červené. Když jsme zadali do Translatoru to, co nám slečna říkala, překlad byl: hrnec od marmelády. Co tím překladač myslel, nevíme, ale chutnalo to trochu jako víno s vodkou. Kdo to ještě nezkusil, tak tady máte tip na dnešní večer.
S plnými bříšky a vybaveni lahví alkoholu jsme skočili na motorku a jeli směrem k dalšímu vodopádu. Věděli jsme, že ho dnes už navštívit nestihneme, a tak jsme cestou zastavili kdesi ve stepi, postavili stan a šli odpočívat.
Comentarios