MOTORKA A ZADKY
3. 2. 2023
Dnešní den byl ve znamení cestování. Ne, že by celý náš výlet nebyl v tomto duchu, ale dnes jsme tomu dali opravdu zabrat. Původní plán byl takový, že z místa, kde jsme nocovali, dojedeme do města Surabaya, největšího v této oblasti. Zpětně jsme se dočetli, že je Surabaya druhé největší město Indonésie a může se pochlubit dvakrát vyšším počtem obyvatel, než má Praha. Pravdou je, že jsme neprojížděli samým centrem města, ale zdálky jsme viděli mrakodrapy, které by se mohli měřit i s podobnými stavbami ve velkoměstech Evropy. Už teď víme, že cestou zpět přes toto město budeme muset projet znovu, tak ještě popřemýšlíme, jestli by nestálo za to se tu třeba na dvě noci zdržet. No jo, ale cestou zpět odkud, že?
Jak už jste asi pochopili, naše cesta tady zdaleka nekončila. Městem jsme prosvištěli tak rychle, jak nám doprava umožnila. Nejdřív se náš postup kupředu nevyznačoval zrovna vysokou rychlostí, ale když jsme projeli aglomerací a dostali se blíže k centru, náš postup se značně zrychlil. Z dvouproudé silnice se na chvíli dokonce stala silnice, která měla v každém směru 6 jízdních pruhů… Masakr! Skrz město jsme se snažili dostat k Madurskému průlivu. Cesta z Jávy na Maduru vede přes most, který začíná v městě Surabaya. Tento most je dlouhý 5,4 km a překvapivě se tu neplatí ani mýtné. A pokud ano, nikdo ho po nás nechtěl. Po ostrově Madura jsme dnes ujeli ještě dalších 160 km a dostali se tak do města Sumenep, které jsme si zvolili jako výchozí bod pro naše výlety.
Myslím, že budu mluvit za oba dva, když napíšu, že těch téměř 300 kilometrů bylo opravdu náročných. Kromě toho, že zadky nás obou trpěly na nerovnostech silnice, Ondra má k tomu navíc ještě pořádný mozol na pravé ruce od toho, jak přidává na motorce plyn. Při takhle dlouhých trasách si oba dva o to víc uvědomujeme, že je naše Lulu vážně úžasná. S malou motorkou bychom museli tankovat dvakrát častěji a její sedadlo by nám snad ani nedovolilo ujet tak velkou vzdálenost během jediného dne. I tak jsme ale museli dávat přestávky na jídlo, pití a odpočinek celkem často a popravdě musíme uznat, že si je užívaly nejen naše zadky. A proč? Protože v tomhle světě si připadáme tak trochu jako televizní hvězdy - každou chvilku se tu s námi chce někdo vyfotit. Ty naše bílý ksichtíky jsou pro místní obyvatele velká exotika, zkrátka moc zahraničních turistů sem zatím nejezdí.
Čím blíž jsme byli k cíli naší cesty, tím větší jsme měli obavy. Po včerejších zkušenostech s hotelem jsme se báli, co si pro nás booking dnes připraví. O to větší a úžasnější bylo naše překvapení, když jsme otevřeli dveře našeho hotelového pokoje, který se na několik příštích nocí stane naším domovem.
Yorumlar