8. 8. 2023
Včerejší nocoviště jsme našli tak trošku náhodou, ale jeho poloha byla vskutku vcelku ideální. Do vesnice Denge, odkud vede pěší trasa k tradiční vesničce Wae Rebo, nám chybělo asi 10 kilometrů. Ráno jsme vylezli ze stanu vcelku brzy, sbalili sakypaky, rozloučili se s domácím a vyrazili na cestu. Už v 7 hodin jsme seděli na motorce.
Asi po dvou kilometrech jsme přijeli do vesnice, kde jsme našli hotel, a rozhodli se, že si v něm dáme snídani. Servírka nás posadila ke stolu a předložila nám jídelní lístek. Když jsem viděla, že smažené nudle s vejcem stojí 60 000 IDR (85 Kč), rozhodla jsem, že tady určitě jíst nebudeme. Skončili jsme na motorku a popojeli asi o půl kilometru zpátky, kde jsme zahlédli místní warung. Abyste měli srovnání, tak tam stejné jídlo stálo 12 000 IDR (18 Kč). Snídaně pro nás oba včetně čajů nás tu stála méně, než v té první restauraci ony smažené nudle…
Po snídani jsme pokračovali do vesnice Denge a k našemu velkému překvapení jsme ji profrčeli a mohli na motorce pokračovat ještě o kus dál. Cesta nebyla ideální, ale na to už jsme si během posledních 30 kilometrů vcelku zvykli. Lulu jsme zaparkovali na nejzazším místě, kam až se dalo dojet. Věděli jsme, že zbytek budeme muset zvládnout pěšky. Do cíle naší výpravy nám chybělo cca 5 kilometrů a asi 800 výškových metrů.
Mile nás překvapilo, že se dole, kde začínala pěšinka vedoucí vzhůru, nevybírá žádné vstupné. Optimisticky jsme usoudili, že vesnice bude zřejmě fungovat na systému donation, tedy dobrovolného příspěvku. Nahoru vedl nejdřív celkem široký kamenný chodníček asi proto, že byl postaven s podporou EU. Ten ale přibližně po kilometru skončil a dál vedla už jen pěšinka. Cestou nahoru jsme několikrát odpočívali a byli rádi, že stejným směrem šel jenom jeden místní klučík a všichni ostatní turisté šli směrem opačným, tedy z vesnice pryč. S několika jsme prohodili pár slov a zjistili, že ve vesnici zůstávali přes noc. Byli jsme opravdu rádi, že jsme zvolili možnost, kdy vesnici navštívíme přes den a přespat v ní v plánu nemáme.
Cesta nahoru byla kouzelná a na některých místech byly úžasné výhledy. Když jsme dorazili nahoru do vesnice, zjistili jsme, že je zasazená do opravdu kouzelného prostředí. Všude kolem se zvedaly hory a vesnice jako taková působila velmi malebně. Bohužel ale celkový dojem kazily plechové příbytky, ve kterých, jak jsme usoudili, místní lidé ve skutečnosti žijou. Ve vesnici kromě nás byl jen jeden další pár, který si sebou na cestu zaplatil i průvodce za 550 000 IDR. Jakmile jsme vešli mezi domečky, odchytil nás místní mladík ve velmi dobovém triku značky Nike a vysvětlil nám, že vstupné do vesnice je 200 000 na hlavu a navíc musíme projít uvítacím rituálem, který bude stát dalších 50 000. Klukovi jsem vysvětlila, že jsme s ničím takovým nepočítali, a tak s sebou nemáme dostatečný obnos, abychom mu mohli požadovanou taxu zaplatit. Jako důkaz jsem otevřela peněženku, ve které bylo asi 230 000. Ten se nevrle zašklebil, otočil se k nám zády a my pro něj přestali existovat. Sedli jsme si proto do nedaleké kavárny, objednali si kávu se skořicí a kochali se výhledem. Pravdou je, že jsme s sebou peníze měli, ale nebyli jsme ochotní je vyhodit jen tak do větru. Zpovzdálí jsme pak sledovali onen uvítací rituál, při kterém figurovala Indonéská vlajka. Myslím, že jediné, o co jsme reálně přišli, byl pohled na to, jak domečky vypadají zevnitř. Na druhou stránku jsme oproti tomu druhému páru ušetřili cca 1 000 000, což je krásných 1500 Kč.
Cesta zpátky k Lulu byla o něco rychlejší. Jakmile jsme k ní doskotačili a společně s ní vyrazili zpět, potkávali jsme hodně motorek v protisměru, které vyvážely další zážitkuchtivé turisty, kteří budou ve vesnici společně trávit noc. Musím uznat, že jsem přesvědčena o tom, že tenhle výlet jsme vychytali opravdu nejlíp, jak to šlo.
Jakmile jsme dojeli až dolů k oceánu, zastavili jsme se na oběd ve stejném warungu, kde jsme snídali. Odsud jsme měli v plánu dojet do obce Ruteng. Cesta byla chvílemi náročná, ale né tak šílená jako včera. I tak nám ujetí 50 kilometrů zabralo bezmála 3 hodiny. Čím víc jsme se blížili k cíli naší cesty, tím víc jsme nabírali nadmořskou výšku. Jednu chvíli jsme byli bezmála 1600 m n. m. Bylo nám tedy jasné, že v teplotách, které tu budou v noci, bez spacáku ve stanu rozhodně být nemůžeme. Proto jsme na poslední chvíli objednali ubytování, a už když jsme tam dojeli, věděli jsme, jak dobře jsme udělali. Po cestě jsme byli pěkně zmrzlí a teplá sprcha nám opravdu bodla. Město Ruteng se nachází v nadmořské výšce cca 1.100 m. Večer bylo vcelku zataženo a i teplá peřina se nám opravdu hodila.
Comments