top of page

Na Lombok a dál - den 21. Komodo

Aktualizováno: před 5 dny

6. 8. 2023


Výlet, o kterém jsme dlouho debatovali a na který jsme se nakonec rozhodli jet, je tady. Teď už jen zbývá zjistit, jestli těch 1.500 Kč na osobu bude stát za to.


Budíka jsme měli nařízeného na 5:00, ale tak nějak jsem se bála, jestli zazvoní, a tak jsem se vzbudila už skoro hodinu předem. Cítila jsem se odpočinutá, a tak jsem už další spánek nepřivolávala a šla si vypít svůj ranní čaj a číst.


V 5:40 pro nás měl přijet odvoz. Překvapivě přijel načas, ale né v autě, jak jsme ho očekávali, ale na motorce. Na jedné motorce! “To nám to pěkně začíná…” pomyslela jsem si. Skočili jsme teda na naši Lulu a vyrazili za majitelem cestovní kanceláře, přes kterou jsme si výlet zakoupili. Překvapivě jsme dojeli úplně na stejné místo, kde jsme už včera řešili objednávku výletu. Proč pro nás tedy jezdil? Kdoví… Já určitě ne.


Před kanceláří jsme zaparkovali a pěšky došli do přístavu, který byl nedaleko. Všude kolem parkovaly luxusní jachty. My jsme si ale objednali jízdu pomalou lodí, a tak jsme jen koukali kolem, slintali a čekali, jaká herka pro nás přijede.


Ve skutečnosti přijela loď podle očekávání, na které se nás vezlo celkem 14: kapitán, jeho pomocník, náš průvodce, 9 Indonésanů a dva Češi. “Vypadá to, že jsme jediní zahraniční turisté, kteří si radši vezmou o polovinu levnější výlet pomalou lodí, než aby zaplatili dvojnásobek za rychlou přepravu” kroutila jsem hlavou. Pravdou ale je, že nikam nespěcháme, a to, že bychom mohli vyrážet o hodinu a půl nebo dvě později pro nás tolik neznamená.


Plavba k první zastávce v Národním parku Komodo trvala asi 2,5 hod. Cílem byl ostrov s názvem Padar, kde si člověk po středně náročném výšlapu může užít výhled na pláže 3 různých barev: černou, růžovou a bílou. Jak jsem napsala, výšlap to nebyl nějak náročný, na druhou stránku stoupající teplota byla při cestě nahoru opravdu znát. Jsem vážně ráda, že jsme si už na místní podnebí celkem zvykli, takže to pro nás zas až tak náročné nebylo. Na druhou stránku musím ale uznat, že čím více na východ se pohybujeme, tím se teploty zvedají, a mám takový pocit, že i vlhkost vzduchu klesá.



Odsud jsme pokračovali už přímo na ostrov Komodo. Asi za hodinku (možná něco málo přes) jsme se vylodili na místě, od kterého jsme toho moc neočekávali. Nedávno tu totiž byli jedni naši známí, kteří nám říkali, že vlastně viděli jenom jednoho přežraného komodského draka, a pak se před nimi v džungli mihnul další, protože zrovna měli kliku. Přesně jak jsme očekávali, nedaleko vstupu do parku ležel na pláži jeden přežraný ještěr, respektive spíše ještěřice. Zeptala jsem se průvodce, který mi potvrdil, že se jedná o holku, protože není tak moc veliká. Jaké bylo naše překvapení, když jsme nedaleko od první holky viděli u pláže ležet i kluka. Pravdou je, že ten byl o poznání větší. Stejně jako všichni ostatní turisté jsme využili možnost se u něj vyfotit.


Chvilku jsme váhali, jestli je vůbec živý, protože se dlouho ani nepohnul. Když jsme o tom začali spekulovat nahlas, chlapec si zrovna začal protahovat nožky. Trošku mě překvapilo, že polštářky na jeho tlapkách vypadají hrozně jemné. Ale ty drápy byly popravdě hodně odstrašující. Po focení jsme vyrazili na středně dlouhý okruh okolo parku. Cestou jsme se dozvěděli, že varan komodský neboli komodský drak žije pouze na 5 ostrovech na světě a to jen v tomto národním parku, přičemž na ostrově Komodo žije aktuálně 1.561 ks a na všech pěti celkem asi 3.500. Pouze na 3 ostrovech jsou ale rangeři, kteří jsou schopni turisty jakžtakž bránit, ale na dvou dalších nikdo takový není, a tak jsou draci mnohem agresivnější. Také jsme se dozvěděli několik střípků z milostného a rodinného života těchto ještěrů. Jednou takovou zajímavostí je, že varan komodský nemá jeden, ale hned dva penisy. To je, co? Dále jsme zjistili, že páření ještěrů probíhá od dubna do července, přičemž po 3 měsících samička naklade 15-30 vajec. Ačkoliv hnízdo s vejci udatně brání, po 8 až 9 měsících se vylíhne maximálně 20% z nich. Jak už jsme zjistili v Sukamade, jsou vejce velkým lákadlem pro hady i veškeré ještěry. Právě proto samička vejce brání i před ostatními svého druhu. Jakmile se ale malí varani vylíhnou, okamžitě spěchají do větví stromů, protože se v tu chvíli stávají možnou kořistí i pro svou vlastní matku. Na stromech pak tráví první 3 roky svého života. Až trochu dorostou, sestoupí z větví a hledají si své místo pro život mezi svými.



Než jsme obešli park, potkali jsme ještě jednoho ležícího samce a v dálce viděli mládě spěchající za nějakým svým cílem. Těsně před odchodem z parku jsme viděli další mládě, které utíkalo bůhvíkam. Shodli jsme se na tom, že tato výprava byla velmi úspěšná, protože jsme během ní viděli celkem 5 komodských draků.


Jakmile jsme se nalodili zpátky na naši “šalupu”, dostali jsme oběd a okamžitě vyrazili za další cílem. Tím byla růžová pláž na ostrově Komodo. Tam jsme dostali rozchod a mohli jít šnorchlovat. Pláž byla hezká a čistá a v moři se dalo ledacos vidět, ale jak už jsem psala v minulosti, šnorchlovali jsme již na tolika místech, že jsme už trošičku rozmazlení. I tak ale musím uznat, že tu korály měly krásné barvy, a to od tyrkysové, přes zelenou, žlutou, oranžovou až k fialové.



Poslední nejistá zastávka našeho výletu mělo být místo, kde se často zdržují manty obrovské. Náš průvodce nás upozornil, že zde budeme moct zastavit pouze v případě, že oceán nebude příliš neklidný. Samozřejmě nám také bylo jasné, že je manta zvíře divoké, takže se vyskytuje tam, kde se jí zrovna chce. Po příjezdu na místo jsme byli poučeni o tom, že jsou tu občas nepředvídatelné proudy a že v případě, když budeme mít jakýkoliv problém, máme začít mávat rukama nad hlavou a loď se pokusí k nám co nejvíc přiblížit, aby nás vyzvedla z vody. Mám pocit, že z celé naší výpravy jsme se odhodlali do vody pouze my dva. Však už jsme s Vámi sdíleli informaci, že Indonésané jsou skvělí mořeplavci, ale mizerní plavci... Takže jsme se ani moc nedivili, že jsme vyrazili jako jediní. A jak dobře jsme udělali!


Jakmile jsem skočila do vody, začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Vidět mantu byl pro mne opravdu docela šok. Věděla jsem, že jsou obrovské, ale i tak mne její velikost překvapila. Rozpětí ploutví měla okolo 3 m, což vlastně na mantu není nic moc. Jednalo se o středně velký kus, ale i tak byla její velikost alarmující. Její ladné pohyby pod vodou byly dechberoucí, a proto mi nezbývá nic jiného, než Vám nasdílet video. Tohle bylo opravdu úžasné zakončení našeho výletu a vím, že na něj budu vzpomínat celý život.





Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page