BOUŘKA A BALURAN
2. 2. 2023
Dnes ráno Onďa překvapil a vstal už v 5:45 - dokonce dřív než já. Pravdou je, že kdybychom neměli na dnešek úžasné plány, radši bych zalezla znovu do postele. V noci jsem se moc nevyspala. Někdy kolem jedenácté mě cosi začalo probouzet. V tom mém polospánku jsem si nebyla vůbec jistá, co za zvuky mě to vzbudilo. Nějakou dobu jsem napínala uši a zmateně premýšlela, co se to kolem děje. Strach z toho, že jde o zemětřesení či výbuch sopky mě probral úplně, a zanedlouho mi došlo, že kolem nás jen řádí bouřka. Ačkoliv se mi ulevilo, spánek nepřicházel, a já tak byla vzhůru (napůl vzhůru) až do tří do rána. Ráno jsem se tedy cítila, jak kdyby mě přejel vlak.
Po kafíčku, cigárku a balení už na nás čekal Národní park Baluran na Jávě, kam jsme dorazili ještě před otvíračkou a byli za to rádi, protože jsme si alespoň mohli před začátkem výpravy dopřát snídani - smažené nudle s vejcem.
Už před snídaní jsme si koupili vstupenky do národního parku za 165 000 IDR na osobu a hned po jídle započali dnešní objevování. Jako první šel Onďa prozkoumat zbytky japonského bunkru. Mně se dovnitř vůbec nechtělo (pořád mne tak nějak děsí možnost, že bych vyplašila nějakého toho hada), tak jsem je oba společně (Onďu i bunkr) akorát cvakla zvenčí. Jak Ondra řekl, při stavbě bunkru nebyli vůbec blbý, protože ho měli otočený směrem k oceánu. Z vnitrozemí holt nečekaný přepad očekávat nelze, obzvlášť když jste na ostrově. :) I sklad munice byl chytře umístěn uvnitř. Určitě je důležité zmínit, že vzrůstem asi moc nevynikali, protože stropy měli proklatě nízko.
Od bunkru jsme po národním parku pokračovali asfaltkou skrz les až na místo, kde se krajina změnila. Les skončil a všude kolem byla savana. Jen občas její celistvost narušovala vzrostlá akácie. Viděli jsme tu stádo nějakých jelínků nebo srnek a stádo buvolů. Místo to bylo kouzelné a téměř liduprázdné.
Odsud jsme pokračovali po asfaltce dál až na pláž Bama. Prý se tady dá i hezky šnorchlovat, ale vzhledem k tomu, že bylo pod mrakem, ani jednomu z nás se do vody moc nechtělo. Co nás tady ale překvapilo, byla klec určená lidem k svačině a odpočinku. Jakmile jsme do ní vlezli, zavřeli za sebou dveře a vytáhli Arak a cigarety, pochopili jsme... Střídavě nás totiž zvenčí pozorovalo až několik opic najednou, které velmi toužebně zírali na věci, které pro ně nebyly určeny. Po občerstvení jsme vyrazili na obhlídku pláže a sousedních mangrovů. Některé z nich byly opravdu ohromné.
Když jsme to všechno prozkoumali a obhlídli, vyrazili jsme stejnou cestou zpět. Museli jsme se vrátit až na hlavní silnici, po které jsme s jednou krátkou zastávkou u přehrady, která je vlevo od cesty, dorazili do druhé části parku. Tady nám akorát místní rangeři zkontrolovali platné vstupenky a s úsměvem nás propustili. Od nich jsme dalších 7 kilometrů pokračovali po polňačce, která vedla až k první pláži. K další jsme se nejdřív rozhodli dojít pěšky, ale asi po kilometru jsme tuto myšlenku opustili a vrátili se pro motorku. S tou jsme se sice lehce bořili do písku, ale až na pláž jsme dojeli. Tam jsme zjistili, že nám k ní pěšky chybělo maximálně 300 metrů.... Njn, ani mapy.cz neukazují až tak úplně přesně. Měla jsem hroznou chuť skočit do moře a trochu se osvěžit, ale vzhledem k jedné místní islám vyznávající rodině, která si na pláži užívala rodinného klidu a štěstí, jsem se rozhodla, že nebudu dělat pozdvižení a převlékat se to dvojdílných plavek. Místo toho jsem se uložila na odpočívadlo a už za pár minut věděla, že to byla velká chyba. Ponaučení pro mě vyplynulo jednoznačné: "Než si holka tady někam sedneš nebo lehneš, vždycky se podívej, co je pod Tebou. Nebudeš pak muset naříkat, že máš na zádech 15 kousanců od mravenců."
Po tomto zážitku jsme vyrazili na cestu a domluvili se že zkusíme dojet až do města Probolinggo. Udělali jsme si tu rezervaci v hotelu přes booking za krásných 60 000 IDR na noc. Doprava na této hlavní silnici je trošičku náročnější a musím uznat, že kombinaci kamionů, aut, motorek a naší cestovní rychlosti jsem nezvládala vůbec dobře. Každou chvíli jsem tak vymýšlela důvody proč zastavit. Nakonec nás asi 50 kilometrů před cílem zastihl déšť. Co, déšť, liják to byl. Navíc ho doprovázely blesky a hromy. Chvilku jsme čekali u Indomaretu (obchod potravinami), ale déšť neustával. Nakonec Ondra rozhodl, že vyrazíme a nějak to dojedem. Určitě stojí za zmínku i to, že už se stmívalo. Ondra je ale skvělý řidič, a tak nás po hodině a půl bezpečně dopravil až k hotelu. Ponožky, kraťasy, trika i helmy se daly ždímat. O to nepříjemnější překvapení bylo, když jsme se od recepčního pomocí překladače dozvěděli, že hotel už rok s bookingem nespolupracuje, žádnou rezervaci nemáme a cena rozhodně neplatí. Pokud prý se chceme v hotelu ubytovat, cena za noc bude pouhých 250 000 IDR (při aktuálním kurzu se jedná jen asi o 375 Kč, což je dobrá cena za hotel, ale prostě to není 90 Kč tak, jak to mělo původně být!). Trochu jsem se rozčílila a rozhodla, že si najdeme něco jiného. Udělala jsem další rezervaci přes booking a jeli jsme ubytování hledat. Nenašli. Po další hodině jsme se tak vrátili k původnímu hotelu, na stůl vyskládali požadovanou částku a šli odpočívat.
Comments