3. 8. 2023
Po probuzení a snídani jsme začali balit věci a chystat se na dlouhou plavbu trajektem na Flores. Už totiž nastal čas zamávat ostrovu Sumbawa a přesunout se zase o kus dál. V přístavu jsme byli už o půl osmé ráno, i když loď měla odplouvat až v deset. Měli jsme totiž informace, že kvůli vlnám dvě lodě nemohli vyplout, a tak jsme museli počítat s tím, že přístav bude praskat ve švech.
Když jsme dorazili do přístavu, zjistili jsme, že informace, které nám byly sděleny, byly pravdivé. V přístavu bylo tolik aut, motorek a lidí, kteří tam čekali a přespávali na lavicích, že jsme měli trošku strach, jestli se na loď vůbec dostaneme. Další odplouvala až za dva dny a my už nechtěli dále setrvávat v tomto městě, kde už nemáme co navštívit. Museli jsme udělat vše, co bude v našich silách, abychom se na ni vešli. Sice jsme do přístavu dorazili o hodinu a půl dříve než otevřeli prodej lístků, ale fronta byla i tak nekonečná. Nejprve jsme stáli frontu, ale po nějakém čase jsme usoudili, že s plným žaludkem budeme lépe snášet tuto mírně stresovou situaci, a šli se najíst a občerstvit do přístavního stánku. Potom jsme se vrátili do fronty a čekali. Možná tomu nebudete věřit, ale opravdu se čekalo o něco lépe a ani ve frontě na lístky jsme se o tolik nepropadli.
Okolo desáté hodiny jsme měli lístky koupené a motorku zaregistrovanou k nalodění. Vyšli jsme ven a čekali na povel k najetí na loď. Čekání na signál bylo nekonečné, alepoň nám to tak připadalo. Slunce pálilo jako divé a my se neměli kam schovat či zapadnout do nějakého stinného místa. Po další hodině a půl jsme konečně dostali signál, že se můžeme nalodit. Ani nevíte, jak se nám ulevilo, když jsme zaparkovali motorku v podpalubí a škrábali se po schodech na střední palubu. Když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že si nemáme kam sednout. Ani né kvůli počtu lidí, spíš kvůli neohleduplnosti těch, co s námi cestovali. Spousta lidí si zabrala několik sedaček sama pro sebe a pro své igelitky. Nejprve jsem přemýšlel, že jim věci dám na zem a sedneme si. Ale Péťu napadlo, že mrknem na horní palubu, zda tam nebude větší klid a menší smrad. A tak jsme se vyškrábali až úplně nahoru a našli si tam hezké místečko. Sice jsem si tam připadal jako kočka na rozpálené střeše, ale byl tam klid a čerstvý vzduch, takže za mě super. Udělali jsme jen jednu chybu a to tu, že jsme si nevzali z motorky opalovací krém, ke které už nebyla šance se dostat. Díky této chybě jsme se hezky přismahli. Jak už Vám je asi jasné, loď opět odplouvala se ztrátou několika (tentokrát třech) hodin. Ale hlavní bylo, že plula a my byli na palubě. Výhled z lodi byl nádherný - spousta malých ostrůvků a modré nebe.
Po nějaké době, když jsme se dosytosti nabažili vyhledů, věnovali jsme se dalším aktivitám, co jsme měli nachystané na sedmihodinovou plavbu. Dopisovali jsme deník, koukali na filmy, poslouchali hudbu či podcasty, Péťa si četla a já hleděl do blba. Když se čas začal chýlil k pozdnímu odpoledni a slunce už nebylo tak vysoko, ukázal se na horní palubě i náš známý z přístavu Dan, který se šel také nadýchat čerstvého vzduchu. Dan je Američan co už deset let cestuje všude možně po světě. Přisedl si k nám, dali jsme si cigaretu a společně čekali na západ slunce. V mezičase jsme se bavili a Dany nám dal spoustu typů na místa, která na Floresu a okolních ostrůvcích navštívit. Západ byl nádherný a my jej s úžasem sledovali, dokud se slunce nepřesunulo na druhou stranu zeměkoule.
Do přístavu jsme dorazili v osm večer a domluvili se, že než se rozjedeme každý na své ubytování a za svými plány, dáme si společnou večeři. Dan je totiž super společník se skvělým smyslem pro humor. Po večeři jsme se rozloučili a vyrazili každý svým směrem. Po příjezdu na ubytování jsme dali sprchu a padli za vlast. Byl to opravdu náročný den.
Comments