1.8. 2023
Dnešní den nám začal opět časně ráno. Čekala nás cesta lodí zpět na ostrov Sumbawa. “Jen doufám, že loď nebude mít takové zpoždění jako cestou sem.” Přemýšlel jsem, když jsem si na ubytování dával ranní kávu. Hned po ní jsme už běželi do přístavu, abychom stihli naši loď. Naštěstí cestu na Sumbawu neabsolvovalo tolik lidí, tudíž jsme měli dost prostoru, abychom si cestou udělali dostatečné pohodlí. V přístavu na nás čekal taxík, který nás odvezl na ubytování, kde jsme strávili dvě noci před odjezdem na ostrov Moyo. Při příjezdu na hotel jsme zažili malé zklamání, jelikož jsme se před odjezdem domlouvali s majitelem, že bychom tam strávili ještě jednu noc, než opustíme město Sumbawa Besar. Ale hotel byl už plný, tak nám nezbývalo nic jiného, než odjet již dnes.
Dali jsme ve městě ještě oběd a vybrali nějaké peníze, abychom měli na plánovaný šnorchlovací výlet se žralokem obrovským. Místo, kam jsme měli dojet, bylo vzdáleno sto kilometrů, a tak jsme si říkali, že s místní dopravou za dvě hodiny nemáme co dělat. Ale trošku jsme se přepočítali. S chlapíkem, který výlet nabízel, se totiž nedalo domluvit na ceně, která by pro nás byla snesitelná, a tak jsme pokračovali dál. Plány se nám měnily za pochodu, a ten další byl spát pod stanem na jednom místě, co jsem našel na googlu. Udělali jsme zastávku u indomaretu, abychom si odpočinuli a koupili si něco k pití. Probírali jsme naše dnešní možnosti a dospěli k závěru, že se na stanování vykašleme a pojedeme rovnou do Sape, odkud odjíždí loď na Flores. Vymysleli jsme to krásně, až na malý zádrhel. Sape bylo od nás vzdáleno bezmála 200 kilometrů a odpoledne už bylo v plném proudu.
Nasedli jsme na motorku a vyrazili, ale už po ujetí dalších osmdesáti kilometrů se začala ozývat naše pozadí. Zastavil jsem, abychom si odpočinuli, občerstvili se a dali si cigaretu. Domluvili jsme se, že další pauzy budeme dělat častěji. No jo, ale znáte to, člověk míní a realita mění. Docela nás tlačil čas a navíc jsem nechtěl jet za tmy. Stejně po cestě nebyla místa, u kterých by stálo za to zastavit, a města, která jsme míjeli, byla opravdu ošklivá a špinavá, takže je bylo lepší projet co nejrychleji. A tak jsem zastavil až po dalších osmdesáti kilometrech u obchodu s potravinami. Zadky už nám doslova hořely. Koupil jsem si kafe a nanuk, abych doplnil energii a cukry. Když jsem vyšel ven a rozbalil nanuk, přemýšlel jsem, jestli ho sníst či si ho dát mezi půlky… Do cíle nám zbývalo čtyřicet kilometrů a už se pomalu, ale jistě začínalo stmívat. Na hotel jsme dorazili za úplné tmy. Ubytovali jsme se a jeli něco sníst. Dali jsme si kachnu s rýží a bylo to boží jídlo po celém tom dlouhém dni. Na hotelu jsme oba padli do postele a v mžiku usnuli. Je to neuvěřitelné, ale dnes jsme ujeli bezmála 300 kilometrů.
Comments