30. 7. 2023
Dnešní den pro nás sice začal brzy, ale velice příjemně. Už o půl páté našeho času začal zvonit telefon. Trošku mě to překvapilo: “Kdo může volat v takovou nekřesťanskou hodinu?” "Na muslimském ostrově úplně kdokoliv!" Velmi příjemné zjištění bylo, když jsem se dozvěděl, že volají kamarádi, co se vrátili z vody a měli dopíjení alko zásob, při kterém si vzpomněli na naše společné vodácké zážitky. Jestli Jeníčku a Mařenko posloucháte, ano, mluvíme tu o Vás. Když náš hovor skončil, bylo ještě dost brzo a čekala nás cesta na ostrov Pulau Moyo, šel jsem si ještě lehnout a snít.
Po konečném probuzení začala poslední fáze příprav na cestu. Sbalit si věci potřebné k našemu dvoudennímu pobytu na ostrově, zajet si koupit snídani a svačinu na cestu, protože plavba prý bude trvat dvě až tři hodiny. Po těchto peripetiích už zbývalo čekat na náš odvoz do přístavu. Jaké to bylo pro nás milé překvapení, když taxikář dorazil o půl hodiny dříve, než jsme si jej objednali. My jsme si ho objednali na dřívější čas, protože jsme počítali s velkou pravděpodobností pozdního příchodu. Prostě jsme jednali tak, jak jsme z Bali zvyklí. Z toho samozřejmě okamžitě vyplynulo, že se naše rezerva ukázala zbytečnou. Nevadí, raději počkat v přístavu, než loď nestihnout - však trajekt jezdí loď jen jednou denně.
Náš taxikář byl úplně super. Nejprve nás upozornil, že jedeme moc brzy a v přístavu žádné zázemí není. Zeptali jsme se jej tedy, zda pospíchá za dalším zákazníkem. Když nám řekl, že ne, vyzvali jsme ho, ať nás odveze někam, kde si budeme moct všichni 3 dát společně kávu a zabít trochu času. Imran souhlasil a vzal nás do příjemné místní kavárny, kde jsme poprvé za celou dobu, co jsme na Sumbawě, konečně ochutnali sumbawskou kávu. U kávy jsme se dali do řeči a zjistili, že Imran se živí jako průvodce a taxikaření má spíše jako bokovku. Doporučil nám pár míst, kam se máme zajet podívat, ale bohužel jsme kolem většiny z nich projeli a vracet se nám nechce. Stejně toho je ještě dost před námi. Také ale mluvil o jednom místě, kam se vypravit chceme. Jedná se o záliv, kde se dělají výlety se šnorchlováním se žralokem velrybím. Věděli jsme, že tu žijí, také jsme si sami našli pár míst, kde se s nimi může člověk potkat, ale o tomto místu ani jeden z nás neměl ani potuchy. Dopili jsme kávu, zaplatili a vydali se do přístavu, jelikož čas byl neúprosný a v poledne měla naše loď odplouvat. Cestou jsme pokračovali v přátelském rozhovoru, Imran se rozpovídal a podělil se s námi o situaci, která se mu přihodila dva měsíce zpátky. Byl to příběh jak z Hollywoodu. Před dvěma měsíci šel chlapík vyhodit domácí odpad do popelnic, u kterých potkal člověka, který se choval divně. Ten muž měl v ruce zavázanou igelitku. Chlapík se cizího muže zeptal, co v ní má. A ta osoba mu ledabyle odpověděla, že nic podstatného a ať si prý hledí svého. Jemu však ta odpověď přišla divná, a ačkoliv odešel pryč, po chvíli se tam vrátil a igelitku otevřel. V igelitovém pytli bylo čerstvé novorozeně ještě špinavé id matčiny krve. Vzal jej k sobě domů a jelikož sám už děti měl a o další hladový krk se starat nemohl, začal mu hledat náhradní rodinu. Po dvanácti hodinách se dítě dostalo až k Imranově rodině. On sám už je jedenáct let ženatý, ale za celou tu dobu jim potomek nebyl dopřán. S manželkou měli ohromnou radost, kluka se rádi ujali a osvojili si jej. Dali mu jméno “Dar od boha” a byli moc šťastní, že si skrze Aláha našel cestu k nim. Do teď nemůžou uvěřit tomu štěstí, které je potkalo. Tento človíček jim chyběl k tomu, aby jejich rodina byla úplná a přinesl štěstí do jejich domu.
Po příjezdu do přístavu jsme se dozvěděli, že naše loď bude mít dvě hodiny zpoždění. Rozloučili jsme se s Imranem a čekali, než se budeme moct nalodit. Čas jsme si zpříjemňovali každý po svém. Péťa si četla a já sledoval cvrkot v přístavu. K tomu jsme popíjeli arak, který jsme sehnali přes Imranova bratra. Po hodině čekání nám konečně bylo řečeno, že se můžeme nalodit. Tak jsme se nalodili a čekali, co se bude dít dál. Na to, že to byl opravdu klidný přístav každou chvíli přijížděl skútr a přivezl nějaký proviant či balíky kdovíjakých věcí. Největší vzrůšo ale bylo, když připlula loď z nějakého jiného ostrůvku, která na palubě mimo jiné vezla i krávu. A tak jsme další půl hodinu strávili tím, že jsme sledovali, jak chudáka krávu dostávají ven z lodi. Kdyby tam byli ochránci zvířat, myslím, že by stříleli. V tom nejlepším kapitán zavelel, kotva šla z vody ven a my vypluli na vytoužený ostrov Moyo.
Při příjezdu na ostrov už bylo pozdní odpoledne a odliv se dostal na své minimum, takže pro kapitána nebylo zakotvení vůbec snadné. Po deseti minutách manévrování se vše podařilo a my mohli konečně na pevninu. Hotel jsme měli hned u přístavu, a tak cesta k němu trvala něco o kolo dvou minut. Na ubytování na nás už netrpělivě čekali a vše měli pro nás nachystané. Ubytovali jsme se, začali se seznamovat s okolím a domlouvat výlet k vodopádu na následující den. Potom si dali výbornou večeři, pár drinků araku a šli si lehnout.
Comentarios