Na Lombok a dál - den 10. Vodopády
26. 7. 2023
A je tu další den našeho putování. Dnešní noc byla tak trochu testovací: poprvé za celou dobu, co cestujeme po Indonésii, jsme spali na divoko. Co si pod tím představit? No, poprvé jsme spali mimo kemp jen tak v přírodě kousek od oceánu na místě, které jsme si vytipovali. Noc proběhla v celku klidně, jen ráno okolo půl pátý začaly znít mešity. Nevýhodou tohoto místa snad bylo jen to, že z místa, na kterém jsme nocovali, byly slyšet hned dvě a docela se to zvukově mlátilo. Zkoušeli jsme ještě usnout, ale bez šance. Jak se ale říká: všechno zlé je k něčemu dobré. Díky rannímu budíčku jsme si mohli nerušeně užít východ slunce, v klidu se sbalit a vyrazit vstříc novým zážitkům.
Měli jsme v plánu navštívit vodopád, který nám byl doporučen přímo od lombockých domorodců. Po cestě do hor k našemu cíli, kde se nacházel už výše zmíněný vodopád, jsme se stavili na snídani a s plnými pupky dorazili na místo určení. Když jsme zaparkovali naší motorku a sundali helmy, v tom momentu u nás byl průvodce, který nás seznámil s tím, co zde můžeme vidět, kam se můžeme vydat a chrlil ze sebe spoustu informací. My jsme ho však včas zastavili a seznámili ho s naším plánem. Nechtěli jsme žádný výstup na nejvyšší horu Rinjani, která má výšku 3 726 m.n.m. Chceme jen navštívit a zahlédnout místní vodopád. Na to nám odpověděl, že jsou tu vodopády dva: na první můžeme v pohodě sami, ale na ten druhý potřebujeme průvodce. Vzali jsme si chvilku na rozmyšlení. Ani jsme cigaretu nedokouřili a bylo jasno. Chceme vidět oba, když už jsme tu. A tak jsme vyrazili s naším průvodcem Karlosem na dvouhodinovou procházku. Cesta byla velice různorodá. Chvilku se šlo po betonovém chodníku, chvilku po pěšině a občas se brodila řeka. Náš průvodce byl zdatný turista a k tomu i velice zručný. Nejúžasnější na tom bylo to, že tyto vlastnosti uměl zkombinovat. Než jsme došli ke druhému vodopádu udělal mně i Péti velice slušivé čelenky z místní květeny. Poté, co jsme dorazili ke druhému vodopádu a udělali si pár fotek, hodili jsme na sebe plavky, že se půjdeme osvěžit a hlavně udělat očistu, jelikož včera nebylo kde a dnes to nebude o moc lepší. Tůň byla průzračná, ale ledová jako Němka. Péťa tam vlezla celá, jen to zasyčelo. Na mně to však bylo moc. Dal jsem to jen do půl těla a zbytek svých údů jsme si jen tak ledabyle ocákal vodou. V tom, že tam bylo chladno, mě ujistil pohled na našeho průvodce Karlose, který se tam choulel smotaný v klubíčku, přes nohy nataženou mikinu a jen čekal, než zavelíme a vyrazíme na cestu zpět. Pocitově nízká teplota tam byla ze dvou důvodů. Jednak díky padající vodě, která vytvářela vodní tříšť, a také kvůli místu položeném v údolí, kam sluneční svit pronikl jen sporadicky. Poté, co jsme vylezli z vody, osušili se a převlékli, vyrazili jsme na cestu zpět. Karlos nám chtěl náš výlet zpestřit, a tak navrhnul, že jestli chceme, nemusíme se vracet stejnou cestou, ale můžeme to vzít na přímo vodním kanálem, který byl vytesán do skály skrz kopec. Jelikož ani jeden z nás nerad chodí stejnou cestu dvakrát, řekli jsme ano. Tunel měl tak kilometr a proud tam byl silný tak, že kdybychom upadli, tak by nás našli na konci úplně nahé. Naštěstí nás nic takového nepotkalo, a tak jsme došli zdárně až na parkoviště. Tam jsme poděkovali našemu průvodci za super výlet, rozloučili se a vyrazili dále. Za jeho doprovod jsme mu dali 300.000 IDR (450 Kč).
V plánu bylo dojet na kempingové místo, kde přečkáme noc. Protože nám zbýval čas a nebylo kam spěchat, vybrali jsme cestu přes hory. Nápad to byl velice dobrý. Výhledy do okolí byly úžasné a krajina, kterou jsme projížděli, nádherná. Jen už jsme zapomněli, jaká zde v horách bývá zima. No, zima, našinec by mohl oponovat, ale dvacet stupňů zde v té vlhkosti je opravdu kosa. Jen co jsme vystoupali na motorce k vrcholu, od kterého silnice začala klesat, už jsme se oba těšili k moři až se zase ohřejeme.
Když jsme dojeli na místo, kde jame chtěli přečkat noc, zjistili jsme, že jedeme o pár let pozdě. Kemp, kde jsme chtěli nocovat, byl zavřený a příroda už jej skoro celý pohltila. Co teď? Otevřeli jsme booking a koukli na ubytování. Něco málo tam volné bylo, ale ne mnoho. Proto jsem otevřel google mapy a podíval se na místa v okolí, kde by šlo strávit noc. A jedno jsem našel asi 22 km od nás. Domluvili jsme se, že když to ani tam nepůjde, najdeme hotel. Jakmile jsme se blížili k místu, které jsem vybral, optimistická nálada na stanování mě opouštěla. Všude kolem políčka s tabákem, bujná vegetace a mokřady. V duchu jsem si říkal: “tady bude hadů” a ani raději nepřemýšlel, co se honí v Pétině hlavě. Jaké však bylo překvapení, jakmile jsme dorazili do cíle. Zrovna na stejném místě probíhal rodinný tábor. Zaparkovali jsme náš stroj a šli se zeptat, zda bychom zde mohli strávit noc, jestli jim to nebude vadit. K našemu překvapení nic proti naší společnosti neměli a ještě nám nabídli stan a vůbec nic za to nechtěli. Než jsme ulehli došlo na focení a letmé seznamování.