17.-19. 1. 2024
Jakmile člověk spí venku v přírodě, většinou se vzbudí s prvním ranním sluncem… Alespoň tedy já to tak mám. Proto jsem se vzbudila někdy mezi šestou a půl sedmou. Když jsem vstala, zjistila jsem, že asi polovina naší skupinky to má stejně. Kolem sedmé hodiny už jsme byli vzhůru všichni, a tak mohly být sklizeny postele a naservírována snídaně. Jídlo bylo skromnější, ale dobré: tousty, vajíčka, ovoce a káva. Po snídani jsme vypluli na cestu a pokračovali až do nejzazšího místa naší výpravy, které se jmenuje kemp Lealey. Cestou jsme ještě narazili na několik skupinek kahau - jak už jsem psala, to jsou ti sprostí, dále na pár baráčků, které stály na kůlech podél kanálu a na opuštěnou policejní kontrolní stanici. Teda opuštěná byla teď, když není sezóna, ale je možné, že v sezóně tu nějaká kontrola bývá.
Do kempu jsme dorazili až po obědě, tuším, že to bylo kolem 13 hodiny, zabalili si věci na trošku delší procházku a vyrazili. Chtěla bych moc vyprávět o tom, jaké bylo pozorování orangutanů, ale bohužel tentokrát není o čem mluvit. Přišli jsme ke krmítku, tam jsme asi 40 minut čekali a odešli. Nikdo si pro dobroty nepřišel. Když jsem se rozhlédla kolem, vlastně se tomu ani moc nedivím. Stromy tu byly hrozně daleko od sebe, a okolo krmítka nebyly v podstatě žádné. Vzhledem k tomu, že je orangutan zvíře, které ze stromu nesleze pokud nemusí, tak se ani nedivím tomu, že se sem nikdo neobtěžoval. A to tu oproti prvnímu krmítku byly doslova hody: rančeři tu kromě kukuřice vysypali i banány a mangostany. Kdybych dostala na výběr, jestli si dám Studentskou pečeť s rizikem, že se mi může něco stát, protože si pro ní budu muset jít nebezpečným územím, například místem, kde kdysi bývalo minové pole, nebo si můžu dát jablko a půjdu pro něj přes ulici, taky bych volila jablko, a to je opravdu moc nemusím. Evidentně to orangutani mají v hlavě dobře srovnané…nebo já špatně. Můžeme zkusit udělat malý průzkum. Co byste volili Vy? Pište do komentáře, jestli Studentskou pečeť nebo jablko.
Teď jsem si vzpomněla, že jsem vlastně u krmítka něco vyfotila! Orangutan to sice nebyl, ale cvakla jsem tam vážně gigantického mravence. Řekla bych, že měl asi tak 2 cm, byl to vážně macek. A navíc měl takovou zvláštní barvu…jestli víte, jak vypadá minerál tygří oko, tak přesně takovou. Ještě cestou jsme narazili na pár věcí, které stojí za zmínku. První z nich bylo takové maličké hádě, co se vešlo do ruky. Náš průvodce ho hned chytil a ukazoval nám ho. Lidi víte, já se hadů hrozně moc bojím, ale tenhle… Byl to takový prcek, vypadal jako sametový a ano, přiznávám, vlastně se mi i docela líbil. Každopádně jsem se pomocí AI a googlu snažila vyluštit, co by to mohlo být za druh, ale to se mi nepodařilo. Třeba až se AI trochu vyvine, tak to můžu vyzkoušet znovu. Stejně tak jsem přes AI hledala, jak se jmenuje další zvířátko, které jsme potkali. No, a když mi to vyplivlo název “dlouhé hole”, řekla jsem si, že je nejvyšší čas to vzdát a zapojit i trochu svůj vlastní mozek. Nakonec jsem pomocí hlavy a googlu přišla na to, že jsme se potkali se strašilkou. Díky googlu jsem také navíc zjistila další zajímavost, a to konkrétně o strašilkách z Bornea. Nedávno tu vědci objevili jejich nové poddruhy, jeden dokonce dorůstá i více než půlmetrové velikosti. To je síla, že? Dál jsme viděli pořádné masožravky a taky párek moc pěkných motýlů. Taky Vám taková blbost dokáže udělat ohromnou radost? Mě jo :) A poslední zajímavou věc, kterou jsme cestou viděli, byly šišky. Divný, že? Ale vážně, je to tak… Ty šišky byly totiž hodně zajímavý a navíc to byly šišky, které se používají při tradiční dajácké masáži, jak nám náš průvodce (poloviční maják, řekl). Fotku Vám zase přiložím. Kdyby nějakého botanofilika zajímalo, jak se rostlina, ze které šiška pochází, jmenuje, je to gymnostoma sumatranum. Český název jsem bohužel opět nenašla.
Po nastoupení na loď jsme se vydali zpátečním směrem a cestou jsme od našeho průvodce vyzvídali, jaká je šance, že u třetího krmítka orangutani budou. Chvilku jsme to z něj páčili a nakonec byl verdikt takový, že je to 50:50 maximálně. Proto jsme se na něj domluvili a požádali ho, jestli bychom poslední zastávku mohli vynechat a radši jet zítra zase na tu, kde jsme byli první den. Byl z toho překvapený, dá se říct, že i trochu v šoku. Kroutil se a svíjel jako had, ale nakonec přislíbil, že se to pokusí vyřešit.
Před 17 hodinou jsme zastavili u třetího kempu a vyrazili jsme zasadit pár ovocných stromků, které snad jednou budou potravou pro orangutany (ačkoliv moc iluzí si ohledně toho nedělám). Ale to, že to je spíš taková malá past na turisty, jsme zjistili, až když jsme zaplatili 75 Kč a dostali do ruky stromek. Když jsem se podívala kolem, stromečků tu bylo zasazených celkem hodně, ale žádný tu nebyl déle jak 3 měsíce…samozřejmě mě hned napadlo to, že je průběžně recyklují… To už je jedno. Dělali jsme to z dobré vůle a pozitivním účelem v mysli. Jakmile jsme se vrátili ze sázení stromků, náš průvodce za námi přišel s tím, že se mu podařilo dojednat výměnu pozorovacích míst.
Po večeři, nad kterou už začali někteří účastníci trochu brblat, jsme vyrazili na noční pochod do džungle. Opravdu jsem se na něj ani trochu netěšila. Ono už i chodit po ní přes den je tak trochu výzva. Ale v noci? Není to trochu bláznivina a risk? Ale co už, bylo to součástí výletu, tak jsme šli. Procházka trvala asi hodinu a kromě několika nočních ptáčků, spousty mravenců, hromady masožravek a jedné tarantule jsme během ní nepotkali lautr nic. Takže jsem se zase bála tak trochu zbytečně. Ale vy, co jste s námi už delší dobu, tohle už přeci znáte. :)
Jakmile jsme se vrátili na loď, vše už bylo připraveno ke spánku. Protože zrovna nepršelo, stůl i se židlemi byl přesunut na horní palubu, kde jsme se společně usadili. Po chvilce povídání mě ale přemohla únava, a tak jsem se se všemi rozloučila a šla spát o něco dřív než ostatní. Co se dělo nahoře a o čem byla řeč, to vám možná bude v podcastu vyprávět Ondra. Já o tom totiž nic nevím.
Další den jsme vstávali zase celkem brzy. Po snídani jsme měli další takový trošku netradiční výlet, který s džunglí ani tak moc nesouvisí. Šli jsme se projít vesničku, která leží na samém okraji národního parku. Národní park totiž začíná a končí právě řekou Sekonyer, po které jsme pluli. Během cesty po vesnici nám náš průvodce ukazoval různé druhy ovocných stromů, které byly vysázeny kolem. Sem tam z nich něco utrhl a dal nám to ochutnat. Byly to ale druhy ovoce nám již známé: mangostana, ananas, kvajáva či láhevník ostnitý. A ne, nebojte, taky jsme je předtím, než jsme přijeli do Indonésie, neznali.
Ve vesničce byla naším hlavním cílem škola. Takže se nám přesně ověřilo tom, co jsme už tak nějak tušili. Ačkoliv je v Indonésii povinná školní docházka 9 let, na druhý stupeň dojde maximálně 30% žáků. Jasně to vyplývalo z rozdílu mezi počtem žáků ve třídách nižšího a vyššího stupně a i z toho, co nám náš průvodce vyprávěl. Co mě ale dost překvapilo, bylo to, že jedna z učitelek (ta jediná, která mluvila anglicky) sem dojížděla na výuku každý den až z Kumai. Což v podstatě znamená že na cestě s tráví každý den minimálně 3 hod. času, a to v případě že moc neprší a cesta je sjízdná…
Žáci 8. třídy, za kterými jsme se šli podívat, měli aktuálně hodinu, kterou jsme operativně nazvali “radost ze života”. Popravdě se asi jednalo o nějakou formu tělesné výchovy, nicméně žáci (kluci i holky) Měli venku vytažený velký reprák, ze kterého pouštěli dost hlasitou hudbu, na kterou společně tančili. Naše holky samozřejmě neodolali a okamžitě se přidali k tančící skupince… Já jsem se rozhodla, že se zapojovat nebudu. Normálně bych nad nabídkou tance neváhal ani vteřinu, ale studentky nevypadaly zrovna dvakrát nadšeně Z naší přítomnosti, a tak jsem je nechtěla ještě o něco víc prudit… našim holkám to ale nevadilo, a vesele se zapojily do dění. Byli jsme až tak drží, že jsme jim prošli třídy a nenápadně nakoukli do jejich sešitů. Moc ráda bych řekla, že se v těchto vysokých ročnících učí základy, které my, v České republice, probíráme už na prvním stupni… Pravdou ale je, že si rozdělení látky už nepamatuju… jestli se v posloupností výuky matematiky na základní školách v České republice někdo orientujete, tak tak vám určitě nechci zatajit, že indonéská děcka z osmičky zrovna probíraly zlomky. Myslím si, že je všeobecně vypovídající je to, že většina lidí, se kterými jsme se setkali, nebyla schopna spočítat rupie v případě, že částku zkrátí o ty zbytečné tři nuly… Tedy místo 100 000 - 12 000 = 88 000 nejsou schopni napsat 100 - 12 = 88 a pochopit to. Pravdou je, že škola byla prostě škola a mě konkrétně nějak zvláš nezaujala. Na druhou stránku ale musím uznat, že se mi pouze potvrdilo to, co už jsem si myslela. Úroveň vzdělávání je to na mnohem nižší úrovni než u nás v Evropě. Pak se nyní tedy čemu divit, když někomu řeknete, že jste z Evropy (protože mluvit o České republice vůbec smysl nemá, tedy alespoň mimo Bali). On se na chvíli hluboce zamyslí, a poté Vám nadšeně odpoví: “Aha, Amerika!”
Vlastně jediné, co bylo opravdu zajímavé z celého výletu do vesnice, byli bojoví kohouti. Měli jsme to štěstí a viděli jednoho hrdého majitele, jak o své zvíře, které mu může zajistit opravdu velmi vysoký příjem, pečuje. Kohoutovi se aktuálně mylo peří, pařáty čistily zubním kartáčkem a ostruhy byly broušeny pilníkem. Sám majitel měl okolo krku pořádný zlatý řetěz a celá jeho rodina byla hrdými vlastníky nejnovějších iPhonů… Škoda, že na nich neumí spustit ani překladač… no, kohoutí zápasy budou zřejmě jeden z těch nejlepších byznysu, které tady člověk může dělat. Jo BTW to, proč mají místní oblibu ve zlatě, jsme už tuším vysvětlovali, ale opakování je matka moudrosti… Je to kvůli tomu, že zlato je zárukou toho, že pokud se vám něco stane na cestách, lékaři vás ošetří okamžitě po převozu a nečekají na dodání financí…
Ke krmítku jsme přišli opět načas, Ale tentokrát jsme tu zůstali opravdu celé dvě a půl hodiny. Dnes si to vystřídalo mnohem více rodin a všeobecně se přímo na podez tě zdržovali kratší dobu. Myslím si, že to bylo způsobeno tím, že nedorazila alfa samice. Dnes toho bylo k pozorování mnohem více, než minule. Přímo v krmítku bylo nonstop život… Jedna samice s miminkem, které měla v podpaží, byla schovaná na stromě před podestou. Pokaždé, když byla příležitost, slezla na zem, přiběhla je krmítku, nabrala si tolik kukuřic, co jen unesla, a s nimi se rychle vracela zpátky na vrcholek stromu. Odsud jsme pak viděli pouze padat slupky a chvíli po nich i okousaný klas. Když snědla vše, co si odnesla, obezřetně se vrátila zpátky pro další jídlo. Kromě toho bylo vlevo od nás jedno odrostlejší mládě, které bylo od našich zátaras maximálně dva metry daleko.
A i náruživý kuřáci si přišli na své! Ondra mi vyprávěl jeden zážitek, který měl jen a pouze díky tomu, že je náruživý kuřák. Když jsi šel s Pandou průvodců zapálit, zrovna jsem kolem nich vraceli Rančeři, kterým zbylo nějaké to jídlo v krosnách. Protože přímo nad nimi bylo také jednám s miminkem, vyndali vše, co měli, a pohodili to kolem. Mamina nadšeně slezla pro dobroty, Které byly maximálně 2 m daleko od Ondry a ostatních. Spolu s nimi se uchýlila zpět do bezpečí. Jakmile vše spořádala, dožadovala se dalšího jídla, které ale již k dispozici nebylo… A právě proto se stala věc, kterou bych vůbec, ale vůbec nečekala… samice se rozzlobila a začala lámat větve. Ty pak házela po svých hostitelích stejně, jako by člověk házel oštěpy.
Jak už jsem psala, strávili jsme tu veškerý možný čas. Jakmile jsme dorazili zpět a nebyli jsme tam ani 3 min. a už pro nás přišel náš průvodce, ať ho rychle následujeme. Ačkoliv jsme nevěděli, co se děje, bylo nám jasné, že když na nás taktové nula, jedná se o něco důležitého! Proto jestli mi okamžitě zareagovali a utíkali za ním. Dovedl nás asi stopadesát metrů daleko, kde byla na větvi zavěšená samice, která je zvyklá na lidskou společnost. Zdá se, že jim i vyhledává. Ačkoliv na fotkách vypadáme, že jsme od ní celkem daleko ,reálně jsme od ní byly maximálně dva metry daleko.
Pak už nás čekala jen večeře, další den snídaně a cesta zpět do Kumai. Tak co říkáte, na expedici za orangutany do jejich přirozeného prostředí na Borneu? Líbilo by se vám to taky?
Comments