26. - 31. 1. 2024
Hledání trajektu, respektive sídla přepravní společnosti, nám chvilku zabralo a vlastně jsme kvůli tomu museli navštívit 3 různá místa, abychom nakonec zjistili, že už na tom prvním nám nejspíš poradili správně. Byli z nás hodně překvapení, protože jim tam standardně klienti nechodí. Asi to bude tím, že se jednalo o dispečink nebo tak něco. I tak jsme tu dostali kávu a po počátečních peripetiích s ujasňování si toho, co vlastně potřebujeme, jsme se dozvěděli, že by náš trajekt měl vyrážet 31.1. (s největší pravděpodobností). Protože jsme tím popojížděním a zjišťováním ale zabili skoro celý den, rozhodli jsme se tady ve městě přenocovat a objevování nechat až na další den.
Noc jsme strávili v takovém rodinném hotelu, kde jsme si zároveň i přemáchli nějaké to prádlo, které jsme dali chytře sušit na terasu. Jen menší kousky jsme rozložili v našem pokoji pod klimatizaci - však by přeci měla vysušovat, no ne? Vím, ekologické to moc nebylo, ale nebyl bohužel čas řešit narychlo prádelnu. Na večeři jsme si skočili zase na kambing (kozí maso) a tentokrát jsme byli až rozčarováni tím, jak draho nás večeře přišla - byla sice dobrá, ale zaplatili jsme za ni vlastně víc než za nocleh v hotelu.
Další den jsme ráno vyrazili z města směrem na sever. Ještě než jsme se ale vymotali z aglomerace, nějaký pán na mě cosi pokřikoval a z jeho výrazu jsem tak nějak odhadla, že to nebylo nic hezkého. V tu chvíli jsem litovala toho, že jsem si místo trika vzala na sebe tílko a hned, jakmile jsme zastavili v našem dnešním prvním cíli, střelhbitě jsem se převlékala. Jo, jo, emancipovaná Evropanka se zalekla prvního hulváta a bála se, aby náhodou svým vzezřením nepohoršovala místní obyvatelstvo víc, než je nutné. Naší první zastávkou měl být Kampung. Na podobných místech už jsme byli i na jiných ostrovech, a tak jsme očekávali chudinskou čtvrť přetvořenou v barevné umělecké dílo. Bohužel se ale tady jednalo pouze o pomalovanou zeď. Kresby byly sice krásné, ale s podobnými místy, která jsme navštívili na Jávě se to srovnat nedá.
Zvažovali jsme také, že bychom navštívili nedalekou záchrannou stanici pro medvědy malajské, ale když jsme k ní dojeli, zjistili jsme, že se návštěva musí domlouvat předem a to nás bohužel ani nenapadlo. Kdyby Vás to zaujalo, najdete to tady. Jen prosím počítejte s tím, že je návštěvu potřeba domluvit předem telefonicky a v době, kdy jsme tam chtěli jít my, stálo vstupné 600.000 IDR na osobu. Jak jsme si tak frčeli dál a dál na sever, říkali jsme si, že určitě brzy najdeme nějaké pěkné místo na stanování. Třeba pláž by mohla bylo super! Náhodně jsme z hlavní cesty k jedné z nich zahnuli a zjistili jsme tu, že za přenocování ve stanu tu chtějí 150.000 IDR. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle je částka, kterou tady, na Borneu (i v Indonésii jako takové) platíme za hotely. I na Bali za kemp na útesu chtěli jen 50.000 IDR, takže díky, ale ne. Kousek jsme popojeli a zase odbočili k další pláži. Tady nás přivítala moc milá rodina, která tu bydlela a měla na starosti provoz pláže. Přišli jsme k nim a poprosili je, jestli by nám mohli udělat kávu. Byli jsme vyzváni, ať si přisedneme k jejich stolu a paní máma před nás kromě kávy postavila i talíř se smaženým chlebovníkem. O tomto ovoci (roste to na stromě, tak to asi ovoce je, ne?) jsem poprvé slyšela na Martiniku, tenkrát jsme ho tam dokonce našli, ale na internetu jsme vyčetli, že se konzumuje grilovaný nebo smažený. No a tady, o 4 roky později a půl zeměkoule jinde, přede mnou nečekaně přistál. A jaký byl? Dobrý, chtělo by to teda trochu dosolit, ale jinak to šlo. Vlastně i podle chuti člověk pochopí, proč se tomu chlebník říká. Když jsme tu tak seděli v přátelských kruhu, zeptali jsme se rodinky, jestli by tu šlo přenocovat. Ti nám sdělili, že šlo, ale že cena za noc je 150.000 IDR. Aha, takže asi nějaký kartel. Rodinka tu může žít, stará se o pořádek na pláži, ale částku za nocleh asi stanovil někdo jiný. Vysvětlili jsme jim, jak to je s cenou hotelů a že určitě nechceme platit za stanování tolik peněz. Chápali to. Udělali jsme společně pár fotek a my vyrazili o dům dál.
Jak jsme tak postupovali dál směrem na sever, postupně se kolem nás začaly objevovat uhelné pánve a ropné plošiny. Už před několika dny jsme si všimli tankerů a nákladních lodí plně naložených horami uhlí, tak jsme alespoň teď pochopili, že se náklady nevozí zdaleka. Však v Balikpapanu byla ohromná fabrika společnosti Pertamina, která tu má skoro monopol na prodej nafty a benzínu. Teď už to smysl dává. Bohužel jsme ale v takovém prostředí vůbec nemohli najít vhodné místo pro postavení stanu, ani hotel za přijatelnou cenu v nejbližším okolí, navíc jsme cestou dost zmokli, takže situace pro nás začínala vypadat celkem nepříjemně. V podstatě už za tmy jsme zkoušeli dojet k místu vhodnému pro stanování, které jsme na googlu našli. Dojeli jsme kamsi za vesnici, cesta tu končila a my byli pořád ještě asi 300 m od cíle. Řekla jsem, že teda určitě nebudu v noci tlačit motorku někam do neznáma - kdoví, co všechno tam žije. A tak jsme se vraceli zpátky a tak znova ještě asi 2x, až jsme nakonec poprosili chlapíky, co po zavíračce malovali interiér nějaké posilovny, jestli bychom vedle ní nemohli přenocovat. Chlapíci zavolali majiteli, ten nám to povolil a my začali stavět. To byla ale kovbojka. Hrůza! Trochu jsem litovala, že jsme nezůstali za těch 230 Kč na pláži, ale na druhou stránku jsme se alespoň posunuli až do města Tenggarong, kde bylo další místo, které jsme chtěli navštívit.
To nám také doporučili ti kluci, co jsme se s nimi onehdá opili, a jednalo se o Kayu muzeum, které v mnohém překvapilo. Když jsme ráno k muzeu dojeli, zjistili jsme, že otevíračka, která je napsaná na googlu asi úplně neplatí a doufali, že je jen o hodinku posunutá. Volný čas jsme se rozhodli vyplnit tím, že jsme vyrazili na kdysi možná oblíbený turistický spot, kde se nacházely miniatury světově proslulých staveb. Areál ale již byl zanedbaný a vypadal, že je dlouho neudržovaný. Našli jsme tu nějaké budovy, které nám známé nebyly, ale mimo ně jsme tu objevili také šikmou věž v Pizze či Eiffelovu věž v Paříži.
Tak nějak jsme tou procházkou zabili hodinku, která snad zbývá do otevření muzea. Naštěstí jsme při této naší procházce vyrušili jen pár ještěrek a sem tam nějakou tu kočku - žádného hada. Pak jsme vyrazili do muzeum Kayu a byli překvapení z toho, co vše jsme tam našli. Kromě prezentace místních dřevin, tu bylo celkem hodně exponátů, které dokumentovaly život, architekturu a umění asi nejznámějšího kmene žijícího na ostrově Borneo, tedy Dajáků. Mimo to tu byli 2 ohromní (cca 4 metry velcí) vycpaní krokodýli. Vedle nich byly na stěnách novinové výstřižky, které návštěvníky informovaly o tom, kdy a jak byli krokodýli lapeni. V obou případech se jednalo o zvířata, která se naučila zaměřovat na tu nejsnadnější kořist - tedy homo sapiens sapiens. Fotografie z novin velmi jednoznačně dokumentovaly to, jak vypadal obsah žaludku zmíněných zvířat a ano, prokazatelně jedli lidi. No, bylo to zajímavé. Asi po hodince a půl jsme pokračovali do města Tenggarong, kde jsme si na 15 minut jen tak sedli na nábřeží a pozorovali vodu. Byli jsme totiž u řeky, kde by měli žít růžoví říční delfíni - žádného jsme ale neviděli. Škoda. Jak jsme tu ale tak zevlovali, všimli jsme si toho, že uprostřed řeky je nějaký ostrov, který je přístupný pouze pěšky. Měli jsme čas a žádný jasný plán, a tak jsme se tam vypravili.
Tenhle ostrůvek, kam jsme se vydali, se jmenuje Kumala island a s každým naším krokem, co jsme tu udělali, nám odhaloval své dnes již zanedbané a zarostlé atrakce a přesvědčoval nás víc a víc o tom, že kdysi musel být vážně něco extra. Když jsem se snažila zjistit, co se tady stalo, dočetla jsem se, že v roce 2000 byl ostrov absolutní pecka - luxusní vyhlídková věž, autíčka, jezírka, motokáry, ukázka tradičních domků i chrámů a kolem celého ostrova jezdil vláček. Masakr, paráda! Bohužel ale toto vše fungovalo pouze 6 let. Pak byl člověk, který celé místo vymyslel a vybudoval, odsouzen za nějakou korupci (šok?) a vše začalo chátrat. Když se tedy na ostrov vypravíte dnes, je tu několik lidí, co se o něj starají, ale ti ho - především tedy veškeré atrakce - pouze udržují v chátrání. Je to smutné, protože všechna ta paráda by vlastně byla velkolepá i dnes, ale není. Možná by se mělo vedení města do obnovy celého areálu trochu opřít, protože zanedlouho budou sousedit s novým hlavním městem a jeho lidé budou určitě prahnout po výletech a parádách.
Tímhle nečekaným zážitkem ale náš den zdaleka nekončil - ještě jsme se odpoledne stihli zajet podívat na vystoupení do dajácké vesnice. Dajákové jsou národ, který je známý především tím, že jsou to lidožrouti - nebo spíš asi byli. Ačkoliv tohle se hrozně těžko posuzuje - celkem nedávno byly tady na Borneu nepokoje, při kterých bylo snědeno asi 200 nepřátel…tuším, že tohle se stalo někdy kolem roku 2000. Když se ale člověk dívá na jejich barevné oblečení, ladné tance a hezké výrobky, těžko uvěřit, že by se to mohlo zvrtnout. Ale na druhou stránku je pravdou, že každý, když se cítí ohrožen, udělá kdeco, jen aby se z toho dostal. Ale zpátky k věci - tohle vystoupení, které jsme shlédli, se ve vesnici pořádá pouze jednou týdně - v neděli, měli jsme tedy štěstí, že nám to tak hezky vyšlo. Po pravdě tu bylo celkem narváno. Turistů nás tu bylo přibližně 150 a z toho celkem 9 lidí ze zahraničí. Zastoupení tu našly Filipíny, Polsko, Německo, Holandsko a Česko. Poté, co vystoupení skončilo, jsme ještě udělali pár fotek, prohlédli si suvenýry, něco málo nakoupili a vyrazili zase o dům dál.
Pořád jsme ještě pokračovali směrem na sever, protože jsme chtěli dosáhnout jednoho - ne moc turistického cíle. Připozdívalo se a nám bylo jasné, že se k němu už dnes určitě nedostaneme, a tak jsme pomalu ale jistě začali hledat nocleh. Říkali jsme si, že když už jedeme podél oceánu, mohlo by se tam sakra přece najít nějaké to místo, kde bychom mohli zvládnout přespat. Zastavili jsme u jedné placené pláže a vznesli dotaz, zda by to bylo možné. Nebylo. Nevadí, tak jedeme o dům dál. Ačkoliv Ondra už ztrácel víru v to, že by se nám mohlo jinde zadařit, já tentokrát byla ta vytrvalejší, a tak jsme to zkusili na další pláži. A bingo! Místní teda byli vcelku překvapeni z našeho požadavku, ale když jsme zaplatili vstupné a parkovné - myslím asi 7 Kč, neměli nakonec nic proti. Navíc jsme tu i mohli využít sprchy - tedy ty plážové, abychom se vysprchovali a umyli si vlasy. Žádný luxus to nebyl, ale bylo tu čisto, takže vlastně super. Paní, která tady celou tu pláž provozovala, tu měla i warung, takže jsme si u ní samozřejmě dali i večeři, při které jsme trochu poklábosili. Zjistili jsme, že se sem, na Borneo, přestěhovala ze Sulawesi poté, co tam došlo k tomu velkému zemětřesení. Nevíte? Ani my jsme nevěděli. Stalo se to v roce 2018, vlna tsunami byla vysoká asi 6 metrů a vše, co bylo na pláži i poblíž zničila. Když paní přišla o vše, co na Sulawesi vybudovala, tak se rozhodla přesunout sem a zkusit své štěstí znovu a jinde. Evidentně jí to tady funguje dobře a je otevřená novým možnostem (vzhledem k tomu, že nás tu nechala přenocovat). Třeba jí z toho nakonec začne vzkvétat i nový podnikatelský záměr.
Po noci strávené zde jsme si ráno šli dát ještě k paní kávu, pak si sbalili stan a vyrazili o dům dál. Jak jsme tak jeli dál a dál na sever, silnice byla pěkná, nikde nikdo, a tak na to Ondra šlápnul a jel konstantní rychlostí 70 - 80 km/hod. A jak tak jedeme najednou před námi na silnici leží klacek. No, asi to bude spíš liána nebo tak něco. A sakra! Ale proč se hýbe! Ne, ježíš, však je to had! No, ani jsem nestihla zvednout nohy a byli jsme za ním. Když jsem se na toho chudáka otočila, tak ošklivě tam sebou mrskal…tohle asi nedá. Když jsme pak zastavili, hrozně jsem se bála, jestli nás náhodou nestihl kousnout. Za sebe jsem si byla celkem jistá, že mi nic není, ale radši jsem si nohy prohlédla. A nic. Když jsem se ptala Ondry, tvrdil, že je ok. Na pravém koleni měl ale pořádnou odřeninu a přiznal, že jakmile mu došlo, že přejedeme hada, stihl zvednout nohy a rozbil si o motorku koleno. Bylo mi jasné, že by se klidně mohlo stát, že by měl i kousanec, kterého si přes bolest kolene nevšiml, ale naštěstí jsem na něm taky nic nenašla. Rozhodně jsme měli víc štěstí, než ten chudák had. Když jsme si pak vyhledávali, co to mohlo být za druh, našli jsme, že to asi byl chřestýšovec - celkem ošklivě jedovatý. Uff.
Ještě během dopoledne jsme dojeli na místo, kam jsme mířili - na rovník. Tady jsme si omotali hlavu šátkama (protože jsme se včera před sluncem nechránili tak, jak by bylo zapotřebí, a trochu nás z toho ještě dnes hlava bolela) a šli se podívat k monumentu. Musím uznat, že ačkoliv místo nebylo nějak zvlášť úchvatné, stejně to byl super pocit - myslím tím stát jednou nohou na severní polokouli a jednou nohou na té jižní. Udělali jsme si tu několik fotek, trochu si zablbli a pak jsme to otočili a vraceli se směrem na jih. Nedaleko rovníku jsme se zastavili u takové celkem pěkné restaurace a dali si tu kafe a sváču, ze které se vyvrbil oběd. Tady nás oslovil velmi dobře anglicky mluvící pán, který nás tím trochu překvapil a zaskočil. Pán se zajímal o naše cestování a naše plány. Poradil nám i to, co určitě nesmíme vynechat, až budeme na Sulawesi. Taky se tak trochu omlouval za to, kdyby jsme náhodou někde během cestování zažili nějaký diskomfort. No, tohle nás trochu překvapilo… A pak z něj vypadlo, že se jmenuje Rudi, pracuje pro vládu a jeho manželka je původem z Anglie. Jasně, tak proto mluví anglicky a má s sebou řidiče i ochranku. A má starost o to, aby se tu turisté cítili dobře… Teď už to smysl dává. Když Rudi odcházel, popřál nám ještě jednou šťastnou cestu a zaplatil za nás útratu. To od něj bylo vážně moc milé. Díky, Rudi!
Odsud už jsme pokračovali co nejrychleji zpátky do města Balikpapan. Samozřejmě jsme si dali několik zastávek na kafe, odpočinek a jídlo. Při jedné takové zastávce nás místní, kteří stáli u cesty, chtěli pohostit durianem. Už jste o tomto ovoci někdy slyšeli? Určitě ano. Pokud ale ne, vězte, že je to ovoce s velmi pronikavou vůní a chutí dosti specifickou. Někteří lidé ho nenávidí, jiní milují. Je to něco jako olivy, lanýži či syrečky. Prostě buď a nebo. Každopádně tohle ovoce je tady, v Indonésii, velmi oblíbené. Já jsem ho už dvakrát chutnala na Bali a pak znovu tady, na Borneu. Právě teď. Z našeho týmu jsem ale byla jediná, protože Ondra našel odvahu ho vyzkoušet pouze jednou jedinkrát a znovu už to prý v životě nepotřebuje. Za sebe musím říct, že durian tady na Borneu, chutnal mnohem lépe, než ten na Bali. Taky trochu jinak vypadal - jeho barva byla spíše až sytě oranžová - na Bali byl lehce nažloutlý. A jak vlastně chutná? Mně připomíná sladký vyzrálý sýr a jeho dozvuky na patře cítíte ještě pořádnou chvíli poté, co ho sníte. Takže asi tak.
Ačkoliv to bylo od rovníku zpět do města skoro 200 km, překvapivě se nám podařilo do Balikpapanu dojet ještě dnes. Tady jsme původně zamířili na hotel, kde už jsme jednou na noc zůstali, ale bohužel byl plně obsazený. Pán nám ale pomohl najít jiné místo - a musím tedy uznat, že mnohem hezčí. Takže jsme si ani nestěžovali na to, že tu strávíme naše poslední dvě noci na Borneu. Během následujícího dne jsme si zvládli vyřešit prádelnu, zajeli jsme si nakoupit alkohol a relaxovali - protože skoro stejně jako vždy není možné lístky na trajekt koupit s předstihem.
V den odjezdu lodi jsme do přístavu dojeli s předstihem. Ještě než se otevřel stánek s prodejem lístků jsme se tu seznámili s mnoha lidmi, což nám pomohlo, když konečně došlo na věc, tak nějak přeskočit a předběhnout řadu, která se u stánku vytvořila během toho, co jsme si dávali kafe, sváču a panáka. Však taky jen díky tomu jsme pak na lodi chytili celkem obstojné místo, kdy jeden z nás ležel na lavici a druhý pod ním hajal na zemi.
Comments