25.-26. 2. 2024
Poté, co jsme překročili pomyslné hranice Jižního Kalimantanu, čekal na nás Východní Kalimantan a my byli zvědaví, co nám nabídne. Trochu se nám zhoršilo počasí - ale vlastně ne, to bych asi kecala. V podstatě jsme si zvykli, že teď, když jsme blízko rovníku, prší třeba i několikrát denně. Spíš mi tento déšť utkvěl v hlavě proto, že jsme se před ním šli schovat do takového malého warungu u cesty. Možná Vás napadá, proč takovou drobnost vůbec zmiňuju… je to proto, že paní majitelka i její manžel byli moc milí a kromě teplého čaje, který jsme si u nich koupili, nám věnovali ještě igelitku rambutanů zdarma.
Jediným cílem dne bylo to, abychom se co nejvíce přiblížili městu Nusantara, takže žádné další zastávky a výlety nás nečekaly. Když už jsme ale u těch lidí, nedá mi to, abych nezmínila další nečekané a milé setkání, ke kterému došlo ten stejný den večer. To jsme si našli téměř liduprázdnou pláž, kde jsme chtěli strávit noc. Na pláži jako takové byla jedna malá skupinka lidí, kteří sem přijeli autem, aby si tu udělali několik večerních fotek. My jsme se od nich posunuli kousek bokem a našli jsme si takové pěkné travnaté místečko, kde jsme chtěli postavit stan. Protože ale nedaleko od nás byla asi 4 taková jednoduchá obydlí, poslala jsem k nim Ondru s překladačem, aby se místních zeptal, zda jim nebude vadit, strávíme-li tu jednu noc pod stanem. Ondra se vrátil po několika minutách s tím, že našel jen jednoho pána a ten je s tím ok. Postavili jsme tedy stan a zalezli dovnitř, abychom se převlékli do nočního oblečení, a najednou zvenku slyšíme kroky a nějaký rozruch. Mně se úplně zatajil dech a Ondra jakožto hlavní obranář našeho dvoučlenného týmu vylezl ven, aby zjistil, co se to tam děje. Asi za 5 minut se vrátil s úsměvem od ucha k uchu. Ten pán, kterého se předtím ptal na to, zda tu můžeme přespat, nelenil, rychle se převlékl do své fajnové policejní uniformy a pospíchal k našemu stanu, aby se ve zbytcích denního světla mohl s Odrou vyfotit. Přece jen mu bule (turisti) z Evropy nestanují před chýší každý den.
Další den ráno jsem jako skoro vždycky vstala o něco dříve než Ondra, a tak jsem vylezla ven a šla se projít po pláži. Když jsem se vrátila ke stanu, už tady bylo tak nějak rušno. Okolo se pohybovalo několik dětí a z povzdálí mě pozorovaly ženy. Hned, jak jsem na ně zamávala, se osmělily a šly se se mnou seznámit. Když člověk cestuje na taková odlehlá místa, musí prostě počítat s tím, že tou největší atrakcí bude on sám. A tak proběhlo seznámení a klasické společné focení. Mezitím se i Ondra pomalu probral a vyhrabal ven, a tak jsme mohli začít balit a jet hledat Nusantaru, a to doslova.
Ačkoliv je nové hlavní město Indonésie s názvem Nusantara (v překladu to znamená Souostroví) ve výstavbě již několik let, nebylo lehké jej na googlu najít. A tak jsme jeli a jeli, až jsme zastavili u obchodu, kde jsme si dali kávu a nějaké ty ranní rituály. Měli jsme štěstí a dal se tu s námi do řeči jeden místňák, který trochu mluvil anglicky. Vysvětlili jsme mu, co hledáme, a on nám pomohl do naší mapy zanést bod, kde by se měl nacházet právě ten kousek nového města, který by měl být přístupný veřejnosti. Nebylo to daleko, a tak jsme tam vyrazili.
O novém hlavním městě Indonésie toho bylo určitě už napsáno mnoho, tak není pro zvídavé duše problém nějaké ty informace najít ani v českém jazyce. Napíšu teda alespoň pár základních údajů, které jsem si samozřejmě také vyhledávala a zjišťovala. Předem bych chtěla upozornit na to, že není v dnešní době úplně obvyklé, že se nějaké město začne stavět, jak se tak říká, „na zelené louce“. A že by to bylo dokonce hlavní město, to už je extra specialita, ale přesně to se tady v Indonésii děje. Celý tento projekt se zrodil proto, že se aktuální hlavní město Indonésie, tedy Jakarta (na ostrově Jáva), propadá. Aneb, jak se lze dočíst na wiki, cituji: „Mezi hlavní problémy Jakarty patří rychlý růst města, zhroucení ekologie, znečištění ovzduší, dopravní zácpy, dopravní přetížení a záplavy způsobené poklesem hladiny moře. Část Severní Jakarty se ročně propadá až o 17 cm, zatímco jižní část je relativně v bezpečí. Severní část města je tak náchylnější k záplavám a patří k nejrychleji klesajícím hlavním městům na světě. V reakci na tyto problémy oznámil v srpnu 2019 bývalý prezident Joko Widodo plány na přesun hlavního města z Jakarty do nově připravovaného města Nusantara v provincii Východní Kalimantan na ostrově Borneo. Parlament schválil tento přesun v lednu 2022. Po oznámení plánů na přesun hlavního města uvedla indonéská vláda, že neopouští Jakartu, a slíbila, že na záchranu města vynaloží v následujícím desetiletí 40 miliard amerických dolarů.“
Jakmile vláda celý projekt schválila, samozřejmě se stalo to, co muselo: mnoho lidí se začalo ohrazovat tím, že se mohlo využít nějaké již existující město místo toho, aby se ničil další kus džungle. Je potřeba si ale uvědomit i druhou stránku věci a to tu, že přebudovat infrastrukturu již existujícího města tak, aby byla funkční a dostačující, by byl mnohem větší problém. A obzvlášť v Indonésii… soudě podle velkých a velmi přeplněných měst, která jsme tu již měli možnost navštívit. Díky našim výletům do neznáma jsme měli to štěstí, že jsme se mohli podívat, jak výstavba probíhá, a udělat si na celý projekt názor sami. Pravdou je, že dlouho předtím než jsme dojeli na místo nazvané Titik Nol - tedy v překladu NULOVÝ BOD, viděli jsme mnoho a mnoho kilometrů přípravných prací. Ať už se jednalo o základy pro dálnice a městské okruhy nebo počátky dalších stavebních prací a příprav pro inženýrské sítě. Vlastně v celém okolí nebylo k vidění nic, co by napovídalo tomu, že již za pár měsíců (přesně 17. 8. 2024) má dojít k prvním přesunům. Je ale jasné, že přemístit byť jen vládu a řízení tak velké země nebude nic jednoduchého. Ještě bych ráda zmínila jednu věc, které jsme si všimli. Pravdou je, že se tu muselo vykácet velké množství původní vegetace, ale další stránkou věci je, že jsme si cestou všimli, že některé původní palmy jsou i s kořenovým valem postavené kolem cest a připravené na to, aby se po terénních úpravách vsadily zase zpět. A to se nám líbilo.
Jakmile jsme dojeli k Nulovému bodu, zaparkovali jsme motorku a šli se porozhlédnout kolem. Kromě fotopointu jsme tu viděli i informační cedule nejen o tom, jak bude vypadat prezidenstký palác a další důležité vládní budovy, ale také o tom, že Nusantara bude vlastě první zelené město Indonésie. Kromě toho, že bude pro provoz využívat energie ze zelených zdrojů, bude taky mít čističku odpadních vod a konečně se také někde začne třídit a snad i recyklovat odpad. Na něco takového Indonésané opravdu zvyklí nejsou. Ačkoliv má každá PET lahev od Coca Coly na sobě napsáno „Recycle me!“, Indonésan ani turista však nemá šanci tento pokyn uposlechnout. A pokud ano, za rok a půl života zde se mi nepodařilo zjistit, jak a kde toho dosáhnout. A právě proto, že místní tyto věci zatím dělat neumí, budou v tomto městě dokonce i výuková centra, která budou novým obyvatelům pomáhat s tím, aby si pomalu zvykali na šetrnější životní styl. Paráda! Nezbývá než doufat, že od tohoto záměru do roku 2045, kdy má být město dostavěno, neupustí. Už teď, v začátcích celého projektu je pochopitelné, že výstavba města jako takového je rozplánována na tak dlouhou dobu. Samozřejmě se teprve uvidí, kolik se toho stihne a jak velké zpoždění naberou…Stejně jako u nás byly prodlevy s renovací dálnice D1, tak mají v Egyptě zpoždění s přesunem muzea v Káhiře a je potřeba si uvědomit, že tento projekt je nesrovnatelně větší…
Navíc jsme měli to štěstí, že jsme si tu mohli popovídat s inženýry, kteří se na realizaci celého projektu podílejí, a musíme říct, že se nám rozhovory s nimi líbily. Bohužel pro nás jsme od nich zjistili, že není v plánu Titik Noll zachovat i do budoucna. Jestli se sem tedy opravdu pojedeme někdy v důchodovém věku podívat znovu, budeme se muset orientovat pouze podle souřadnic, které jsme si uložili do naší mapy. Žádný Nulový bod už tady prý nebude a kolem bude jen ohromné a moderní nové hlavní město Indonésie. Jediné, co by snad mělo i za těch 25 let zůstat na svém místě je hotel Nusantara, který byl snad první dokončenou stavbou celého města. Tak jsme se tu alespoň vyfotili s tradičně oblečenými hosteskami a také s několika dalšími skupinkami návštěvníků. Když se do nás už začalo slunce moc opírat a pitná voda docházet, vyrazili jsme na oběd do nedalekého warungu u cesty a odsud pak pokračovali ještě spousty kilometrů rozestavěným městem dál až do města Balikapan. Tady jsme se pokusili vyřešit lístky na trajekt, který by nás měl převézt na ostrov Sulawesi. Samozřejmě zase nešly koupit předem, ale alespoň jsme zjistili, že by měl náš trajekt odjíždět 31.1. Tím jsme tedy získali dalších 5 dní, během kterých jsme se chtěli dostat o kus dál na sever a určitě konečně navštívit nějaké místo, kde bychom mohli potkat původní obyvatele ostrova Borneo, tedy Dajáky.
Comments