22.- 25. 2. 2024
Tak jo, překročili jsme pomyslné hranice Středního a Jižního Kalimantanu a vlastně bychom si toho ani nevšimli až na jeden drobný detail: změnil se totiž čas. Zase jsme se dostali do pásma středoindonéského času, kam patří i Bali. Bylo to vlastně trošičku zvláštní - člověk nepřekročí žádné státní hranice, nepřejede přes kus oceánu nebo moře a najednou: BUCH! a má na telefonu jiný čas. Byla to prostě zase jedna taková malá nová zkušenost.
Dnešek byl po včerejším alkoholovém večírku trochu náročnější a tak nějak nám trvalo, než jsme si uvědomili, že se kromě času mění ještě sem tam nějaká ta drobnost. Ale jak jsme projížděli dál a dál a hlavičky se nám trochu pročistily, přece jen nám došlo, že se okolí mění. Kromě palem olejných a ptačích domků jsme postupně začali vídat i políčka s rýží a kukuřicí, jo a taky jsme viděli jednu nebo dvě ananasové farmy. Když už jsme u těch ananasů, myslím, že jsem se ještě nezmínila o jedné takové zvláštnosti, které jsme si všimli až tady, na Borneu ,a která nás docela pobavila. Abych Vám to ale vysvětlila, musím na to trochu oklikou.
Když takto cestujeme na vlastní pěst, musíme si nějakým způsobem najít to, co je v okolí k vidění. Určitě znáte takový ten trik, kdy do Googlu prostě napíšete například: „Benátky co vidět“ a ono Vám to vyhodí spousty odkazů na webové stránky s průvodci. Dokonce i Google a jeho mapy Vám jsou schopni navrhnout několik návrhů. Tak tenhle trik používáme taky. Bohužel to ale na naše cesty po Indonésii tak nějak nestačí - asi sem zatím tolik lidí nejezdí, a tak se nám osvědčilo to, že si Ondra otevře Google mapy, ty pak prochází, prohlíží a vyhledává v nich místa, která by mohla být zajímavá. To, co najde, rovnou i uloží jako „chci navštívit“. Pak si je zařazujeme do cestovního plánu a po návštěvě přeukládáme - většinou jako líbilo x navštíveno. Právě jsem Vás zasvětila do našeho cestovatelského tajemství, takže pšt! :) Každopádně co nás to vlastně pobavilo? Tady na Borneu mají v mapách označené i kruhové objezdy se sochou uprostřed. No, sochou…třeba čtyřmetrový ananas tu můžete vidět. A nejsrandovnější na tom je, že tahle místa mívají někdy i stovky hodnocení. :D
Taky jsme si všimli, že jak jsme se posunuli do Jižního Kalimantanu, objevily se tu kasárna (hrozně moc bych chtěla napsat kasárny, ale prý to tak není správně). No, každopádně je jich opravdu hodně. Přemýšleli jsme, jestli to je pozůstatek po posledních nepokojích nebo jestli prostě na Borneu Indonésie nějak soustřeďuje svou armádní sílu. Bohužel, toto se nám zjistit nepodařilo. Každopádně v několika příštích dnech budeme často svědky toho, že potkáme na cestě zpívající a běžící oddíly chlapečků v tréninku. Jako třeba i ve městě Banjarmasin, kde jsme se rozhodli přespat v hotelu. Toto město prý je známé tím, že je zde tradiční říční trh. Ráno jsme si hezky přivstali (a to prosím po noci, kdy jsme se moc nevyspali skrz světlo a hluk, které bez problémů dolehlo do našeho pokoje), abychom se na tento unikát zajeli podívat. Strávili jsme na motorce ještě před rozedněním asi 20 minut, kdy jsme si nadávali, že jsme se měli přiobléct, jen proto, abychom dojeli k prázdné řece. Po trhu nebylo ani vidu, ani slechu. Když jsme se zeptali místních, o ničem nevěděli, a tak jsme skočili na motorku a jeli zase zpátky na hotel. Když jsem pak ještě jednou procházela mapy, zjistila jsem, že existuje ještě jedno místo (trochu vzdálenější), kde ty trhy budou s větší pravděpodobností, ale po pravdě, už se nám tam ale zajíždět nechtělo. A stejně už asi na to bylo už asi trochu pozdě…
Místo toho jsme se sbalili a vyrazili na další děsivě zajímavé a unikátní místo - teda snad! Od kluků, co jsme se s nimi před pár dny tak nechutně opili, jsme dostali tip na to, kde by se měly nacházet diamantové doly. Když nám to sdělovali a ukazovali nám point, kde je najdeme, tvářili se u toho hrozně tajnůstkářsky. Taky nám říkali, ať tohle místo s nikým dalším nesdílíme. Jasně, nebojte, nebudeme (sice Vám popíšu, co jsme viděli, ale pin do mapy tentokrát nebude). Hlavně je to taky kvůli tomu, že jsou prý tyto doly tak nějak ilegální - což jsme se tedy dozvěděli až o pár týdnů, možná měsíců později. A jak tedy naše návštěva probíhala? Místo to bylo takové, no, hodně tradiční. Pamatujete si z westernů, jak vypadaly doly v období zlaté horečky? Tak tohle bylo něco podobného. Konstrukce ze dřeva a bambusu, hromada hlušiny a hadicemi přivedená voda do takové velké jámy. Je složité to popisuvat, tak se zkuste podívat na náš instagram, kde najdete i fotky :)
Už jsme Vám říkali, že Indonésané jsou takoví hodně aktivní (řekněme to hezky) malopodnikatelé? Určitě ano, no a tak ještě než jsme se stihli pořádně rozkoukat, byli u nás 4 chlapi a chtěli nám vše ukázat, vysvětlit (indonésky) a ideálně i něco málo prodat. Díky této jejich přehnané aktivitě jsme neměli ani čas a pak už ani chuť, abychom se tu pořádně porozhlédli. Každému z nich jsme sice řekli, že se chceme nejdřív v klidu podívat kolem, ale bohužel jsou často tak neodbytní, že je musíte odmítat pořád dokola. A teď si představte, že jsou tu 4…to se prostě nedá. Když jsme o 30 minut později, o 100.000 IDR lehčí a 4 kamínky těžší nasedali na motorku, notovali jsme si v tom, že kdyby tam byl chlapík jen jeden a počkal, až si to vše prohlédneme, ve finále mohli všichni vydělat víc. A my mohli odjíždět s lepším pocitem.
Odsud jsme zamířili ještě na jedno místo, a to k jezeru Waduk Riam Kanan. Bylo to tak nějak cestou, a tak jsme si řekli, že by to mohla být pěkná zastávka. Bohužel to zas tak pěkné nebylo. Abychom měli trochu lepší výhled na jezero, museli bychom se vyškrábat na jeden z vrcholků kolem, což se nám nechtělo a stejně na to už nebyl čas - pokud jsme tedy chtěli za světla dojet na místo, kde jsme chtěli přenocovat. Cestou k jezeru jsme měli jeden takový nemilý zážitek, a to ten, kdy jsme projížděli zatáčkou (z kopce dolů) a podjela nám motorka. Dostali jsme se do smyku, ale ustáli ho a nic se nám nestalo - uff!
Do kempu na pláži, který byl zcela zdarma, jsme už dorazili bez dalších nepříjemností a kromě nás tu byla i větší skupinka Indonésanů. Vypadalo to, že tu mají nějaký ten teambuilding nebo tak něco. Nejdřív jsme si postavili stan tak trochu bokem od nich, ale asi po hodině jsme usoudili, že si ho budeme muset přesunout k nim, do závětří, protože od oceánu tak moc foukalo, že by nám do rána ze stanu nemuselo mnoho zbýt. Problém s větrem jsme tím krásně vyřešili, ale naši sousedi si sem přijeli užívat, a tak jsme dlouho do noci poslouchali indonéské šlágry na plné kule. Ach jo… Ještě bych ráda dodala, že oceán je tady docela divoký a vlastně člověka ani neláká se do něj jít vykoupat, protože písek je tak rozčeřený, že voda vypadá hnědá. To teda člověka nenavnadí - ani mě ne.
Další den jsme projížděli místem, kde byla utržená silnice, což prostě v takových odlehlejších místech světa člověk musí očekávat, ne-li přímo předpokládat. Je potřeba si na cestách dávat pozor. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tady, na Kalimantanu, jsme z celé Indonésie viděli nejvíce převrácených náklaďáků kolem cest. Jestli to byla náhoda? Nevím. Ale vlastně jsme i jednou zažili, že chlapíkovi přímo před námi za jízdy praskla pneumatika. To byla rána! A co mu to udělalo s plně naloženým autem? Šílenost! My všichni kolem i on jsme měli veliké štěstí, že to svoje auto udržel na silnici a zvládl zastavit.
Jak jsme tak jeli do cíle naší dnešní cesty, viděli jsme cestou další nevšednost - mešitu postavenou na oceánu. Bylo to celkem působivé. A co že to bylo cílem naší dnešní cesty? Netopýří jeskyně Goa Lowo. Když jsme k ní dojeli, byly asi 3 hodiny odpoledne. Po zaplacení vstupného, které bylo v řádu korun, jsme se dostali do velkého areálu, kde bylo kromě jeskyně s netopýry mnoho odpočinkových míst, hodně volného prostoru a navíc pěkné veřejné záchodky. To by bylo, aby nás nenapadlo, že by to bylo ideální nocležiště pro dnešní den. A tak jsme neváhali a vlastně hned, jakmile nám to došlo, jsme zaběhli za slečnou, která byla na vstupu, abychom se jí zeptali, jestli by bylo možné naši představu realizovat. Slečna nelenila, zavolala svému nadřízenému a už po pár minutách pro nás měla dobrou zprávu. Kromě krásného spacího i koupacího (u záchodků byla i možnost alternativního sprchování) místa jsme se navíc seznámili s novým druhem ovoce, které se jmenuje talok a vypadá podobně jako třešně.
Další den jsme odsud vyrazili dál směrem na sever, kde jsme cestou chtěli navštívit ještě avizovaný budhistický chrám. Ten byl ale zavřený, a tak jsme pokračovali dál a dál, až jsme překročili pomyslné hranice Jižního a Východního Kalimantanu.
Comments